Nepsal jsem sem jeden rok a jednu minutu

Proč nepsal, netřeba vyprávět. Stačí se podívat na blog napsaný přesně před rokem. Napsal jsem ho v restauraci v Jirnech, hodinku po skončení tradiční předvánoční návštěvy zubaře. Asi vám kolikrát otevře i víc než jen hubu.

Jen tak na okraj – mohli za to Slavíci. Respektive události po nich, ale opravdu není potřeba cokoli opakovat, neboť Slavíci se letos odpráskli sami.

(A to jim přeju, za Řezníka.)

Soutěž se dostala do stádia, kdy organizátorům vadí, že soutěžící mají fanoušky.

Byl bych však nerad, kdyby celá soutěž zanikla, protože na žádné jiné není tolik dobře vidět, jak se kulturně nikam nevyvíjíme a vystačíme si stereotypem.

Organizátorům bych poradil, aby do pravidel vsunuli podmínku, že soutěžící nesmí po celý rok vystupovat, a to jak naživo, tak i jiným způsobem, a tím se vyhnuli možnosti, že by hlasující fanoušky jakkoli ovlivňovali. Ani bych se nedivil, kdyby něco takového zde prošlo, poněvadž prošlo i něco zajímavějšího, a to: hlasujte si jak chcete, ale výsledky zveřejňujeme my, takže máte smůlu!

Ale zpět k mému návratu. Jak jsem se koukal, něco se tu změnilo, něco. Stále tu jsou však blogeři, kteří pořád píšou stejné věci a stejným způsobem, a jsou nudní. Pak tu jsou stejní blogeři, jež píší stejné věci novým způsobem, a jsou o něco zajímavější – a pak jsou tu stejní blogeři, kteří pravidelně, nejčastěji v pátek, napíší blog a vždycky je tak dobrý, že jde rovnou na zeď. To bych chtěl umět taky.

Pak jsou tu i noví. No, ještě docela nevím, co si o nich myslím.

Mně se za ten rok stalo hodně. Něco jste si někteří přečetli u mě na FB na Snadno neuvěřitelných příbězích. Díky všem, kteří jste dostali dál do světa článek o veteránovi z Vietnamu, jehož jsem přivezl v noci k vozovně a on měsíc řádil v okolí Rokytky ve zbytcích zeleně.

Samozřejmě že vám o všem budu vyprávět, ale nyní jenom na okraj:

Pořád řídím tramvaj – začal vánoční shon, ale nás jako řidiče uklidnili, že skončí v sobotu 23. prosince ve 21.12 hod. A to není daleko.

Přítelkyni nemám, ale už mám doplacené dluhy. Volala však Helenka (exka), jestli prý nevím o podnájmu v Praze. Taky se hned na úvod zeptala, zdali mám doplaceno? Jak se to tramvajáci dozvěděli, začali sázet, jestli se do Vánoc ke mně vrátí.

Momentálně je kurz 5:1 v můj neprospěch (ale byl i 7:1) a vsadit si můžete u pana Kotka v budce na Palmovce. Já si vsadil taky, přes prostředníka. I když víte, jak to chodí: vy sázíte, ale výsledky zveřejňujeme my.

Zhubnul jsem trochu – ale i to je úspěch. Nic není ztraceno. Jdu na to postupně (to tlustý říkají). Dělám procházky, snažím se míň žrát. Snažím se na tom pracovat, avšak abych se přiznal, chybí mi pravá motivace.

Obdobně pracuju na literární kariéře. Knihu nemám, stále se dohaduju s nakladatelstvím a poctivě otravuju redaktory novými rukopisy. Objevil jsem se v malém sborníku turnovské soutěže, kde jsem vyhrál třetí místo (taky zveřejňovali výsledky oni, ale věřím, že poctivě – i když bych se za vyšší místo nestyděl.)

Jinak jsem za rok absence tady napsal pohádkový román (asi jsem první, kdo má v dětské knížce inkluzi ve školství) a novelu o bezdomovci. Co s tím bude, uvidíme, ale mám pocit, že jak jsou vztahy mezi lidmi horší a horší, to samé platí i o komunikaci s nakladatelstvími.

Zatímco dřív vám (neznámým autorům bez známých a bez peněz) poslali zamítavý omluvný mail (ctrl+c a ctrl+v), že děkují za nabídku, ale rukopis se tematicky nakladatelství nehodí, dneska je ticho po pěšině. Jako by nikdo neměl zájem, aby naše kultura zkusila něco jiného a vy jste třeba na Slavících udělali vítězem někoho nového.

Podotýkám, že jediné nakladatelství, které se mnou slušně komunikuje, je Ikar. Akorát se holt musím buď ještě hodně učit, nebo počkat na ten správný čas.

To by tak na začátek stačilo. Jsem zpátky – některým je to fuk, jiní se třeba radují, že se pobaví. Teď vám však popřeju klidný advent a o něco vás ještě poprosím.

Ty tramvaje, a vůbec všechny prostředky MHD. Lidi, nešilte tak. Pamatujte, že tramvaj nemá jenom jedny dveře a snažte se kapku spolupracovat. Věřte, že když jeden spoj vynecháte, za ním koleje netrhají a objeví se další tramvaj. Tak mějte srdce.

Pořád meleme cosi o klidných Vánocích, ačkoli víme, že je tenhle sen kravina (a zvlášť když mluvíme o vánočním návratu k nekonzumním svátkům, ha ha). Ale i když je to celé blbost a návrat kamsi k rozumu myslí vážně málokdo, k tomu snu se můžeme alespoň trochu přiblížit.

Zatím se mějte.