Není to o lásce, je to závislosti

Zase jsem objevil Ameriku, a to já rád. Pěkně po svém a po vlastní ose. Líbí se mi skládat ty obrazy, které ještě nikdo před mnou takhle nesložil, ačkoli jejich výsledná podoba je si kolikrát podobná s jinými jako vejce vejci.

+++

Jakmile začnu myslet, začnou se mi vracet nepříjemný vzpomínky. A jak známo, na ty platí zase ty krásný. Doslova ošklivý umlátí a já chci, aby je umlátily. A ONA to ví a dává mi je jak na stříbrným podnosu. Lidi, co v tramvaji vezu, by valili oči, jaký obrazy mi ukazuje a jak mi oči stáčí na displej s hodinami a říká, kolik hodin mi zbývá do konce šichty. A co pak? Jen tak pokecat ve výpravně? Dát si kafe z automatu? Poslouchat nesčetněkrát opakovaný historky a stížnosti na cokoli. Jak byla celej den zablokovaná výhybka na Palačáku, jak auta stojí na kolejích, jak nikdo nic neřeší a každej prázdně tlachá. ONA se ptá, jestli mám tohle zapotřebí?

A já odpovím, že nemám. A odpovím jako stydlivý školáček před novou paní učitelkou, i když jsem chlap a za sebou v tramvaji mám hromadu lidí a řídím stroj o váze víc jak šestnáct tun.

„No tak vidíš,“ řekne ONA a já ten její hlas miluju. Je mazlivý a má podobu, jako by se svlékala a odhalovala prsa a zadek a boky, a úplně všechno, a prosila očima, abych to všechno konečně zmáčknul a políbil a skousnul.

A já skoro hekám. Uvnitř. Ne navenek. Tam pořád bojuju a soustředím se. Uvnitř, kde mě ONA slyší, už je však rozhodnuto. Začnu počítat minuty do konce šichty, tlačím každýho cestujícího, aby vypadnul, a netoužím po ničem jiným než po zatažení a vyrazit do krámku na rohu koupit si dvě dvoulitrový petky piva a balíček cigár. Někdy mám o oboje takový strach, že běžím během krátký pauzy na konečný k nejbližším Vietnamcům (pokud jsou) nebo na benzínku a koukám se připravit.

ONA už mě v tý chvíli má a nijak se tím netají. Ani nemusí. Já jsem už někde vzadu a ONA přebírá kontrolu. Usmívá se, svádí mě a šeptá, že nemusím strach. Jednou a dost! Nic víc. Jednou a dost, jež se protáhne na několik dnů, než si opět sám sebe uvědomím, zamáčknu poslední cigaretu a zruším sám v sobě stálý profil a začnu s výčitkami.

ONA se možná zlobí, ačkoli může se zlobit někdo, kdo neexistuje? Nebo je reálná až moc? A co když se jí zachce být reálnější ještě víc?

Budu o tom vůbec vědět? Až mě zase začne lákat. Na špatný vzpomínky jsou nejlepší zase ty hezký.