Není nad to být za blbce

A být za blbce se vám povede velmi snadno, a kolikrát jste v tom úplně nevinně a pomohou vám kamarádi, nebo kolegové.

Stojíte takhle v tramvajáckém mundůru na zastávce Poliklinika Vysočany, nic zlého netušíte, čtete si knihu (Tajemství Morrowů od Susan McNallyové – je to blbý a pravděpodobně to do konce nedám), čekáte na tramvaj a v protisměru zazvoní kolega, otevře na straně kabiny okýnko a houkne nejen na vás, ale hlavně na celou zastávku:

"Na Kbelský je nehoda. Tak dvacet pět minut na uvolnění! Velká nehoda. Nic nikam nepojede. Na shledanou, mějte se!" zatáhne oponu a jede dál.

Víc lidi okolo nepotřebovali a hned na mě:

"Pane, co se děje?" a jinej: "A vono to nepojede? No to je úroveň." A jiná: "Co teď budu dělat, já skoro nemám nohu," (i když jí evidentně měla) "…já musím ležet!" A jinej: "Já se na to vyseru, vod Novýho roku neplatim, kradou a ještě nejezděj!"

Mohu pouze poznamenat, že v tu chvíli jsem měl na lidi štěstí – na takovou skupinku různých charakterů můžete narazit, jen když skutečně nad vámi někdo bdí a nemá zrovna náladu.

Zahájil jsem cosi jako nezájem stupně čtyři – jednička je, že se starám, desítka, že to mám na háku všechno. Nos zabořenej v knížce, a přesto cítím ty pohledy, jak mě probodávají a vysílají energii plnou otazníků, jako by ty lidi kolem mě čekali, že se postavím, rozpažím, připravím dlaně nebo zápěstí pro hřeby (záleží, kde to čtete nebo na jakou verzi se v televizi koukáte) a vezmu na sebe všechny tramvajácké hříchy, a svět se změní a všechny tramvaje přijedou na čas a na oslavu mého ukřižování se rozezvoní tak, že tomu tak nikdy předtím a nikdy poté již nebude.

Ale já radši držel hubu a jenom říkal, že je asi nehoda a nějakou dobu to potrvá.

"Zasraná doprava!"

"Ježiši, já musím ležet, já nemám nohu!"

"Nepojedou, nepojedou!"

"Pojedou, pojedou?"

A pak se ti lidé rozprskli do stran jako pavučiny a šli po jiných spojích – někdo sázel na metro na Vysočanský, někdo na Českomoravský. Sprostý pán vyrazil směr Balabenka. Paní bez nohy nohou podupávala u sloupku. Já si sednul pod stříšku vedle pána, který četl cosi v němčině a nahlas, což v té chvíli mi znělo, jako by drtil germánské dopravní kletby.

Ani ne za dvě minuty se na obzoru objevila tramvaj, která tam být neměla, alespoň podle kolegy. Měla stát a jinde, měla být odepsaná, na šrot, měla být unesená mimozemšťany, cokoliv, jen neměla být na obzoru.

Jeden paprsek se začal vracet – podle oka jsem si myslel, že to nemůže stihnout. Paprsek na opačné straně naopak zrychlil, aby se dostal ke Gongu. Mně bylo naprosto jasné, kde se stala chyba. Nehoda na Kbelský byla, ale opačným směrem. Poplašná zpráva neměla důvod. Kolega je prostě…

Pavučina, co dobíhala tramvaj, jako by ji někdo přitahoval navijákem, měla smůlu. Tramvaj nestihla tak o dvacet vteřin. Pavučina u Gongu měla větší štěstí. Naskočila do zadního vozu, dýchala zhluboka a opakovala:

"Kurvy. Kurvy to sou!"

Já nic nekomentoval. Seděl jsem a byl strašně malinkej, úplnej mikro mikro človíček. Pán kolem mě prošel a nevnímal ani mě ani jakousi stařenku, která si stěžovala, že nemá nohu a ještě musí do tržnice pro ořechy.

Neopovážil jsem se na pána podívat – pohledy snadno vycítíte a brzy začnete zjišťovat, od koho to fičí. Stačilo, že jsem byl v tu chvíli za blbce. Potencionálního mrzáka jsem si rád odpustil. Na Palmovce jsem z tramvaje skoro utekl. Naštěstí muž nevystupoval a nadával skrze okno na opačnou stranu k Primě.

Nijak nemám ve zvyku si vyřizovat účty po blogu – Kudlička, Procházka, Smutný a Boháček by to mohli potvrdit – a i tentokrát neudělám výjimku, protože by to nebylo vůči hloubětínskému kolegovi Pirklovi pěkné. Holt se to někdy stane.

Že jste prostě blbec.

A nakazíte tím i ostatní kolem.