Nejprve mě chtěl sbalit, ale pak ta pizza nechtěla nastoupit

To je název, co? To se nestane každý den, aby něco s takovým názvem skutečně prošlo branou času do přítomnosti a ukázalo se v plné síle událostí.

Začalo to nevinně na lince 18. Pražští vědí (ostatně i ti mimopražští, co třeba omylem dojedou na Pankrác), že konečná osmnáctky je ve stanici Pražské povstání. K soudu nic nejede a k vězení a k vozovně taky ne. Kdo chce spravedlnost, nebo to další, musí pěšky.

Na druhém konci linka končí v Podbabě.

(Hoďte babu do Podbaby tramvají.)

A v Podbabě roste chmel. Opravdu. Ve smyčce. Já na něj koukám už leta. Krásně voní a má pěkné šišky. Sbírám ho a dělám z něj čaj, někdy mléko plus med. Pravda, jsou i jiné receptury, pro někoho lepší, ale já jsem zase zpátky u čaje a mléka.

Letos šišky nic moc. Chmel to letos vzdal a dal si pohov. Takže šišku aby člověk pohledal. A na hledání nemáte moc času, protože do smyčky se valí mimo vás i linka 8. A tak jsem s nepořízenou jel dál do smyčky a tam se valí osmička, přesně jak jsem vám psal, a řidič na mě dělá rukou gesta, gesta zvláštní, gesta zvláštní i na mě, a až jsem se zastyděl.

Koukám na pořadí tramvaje, a byla Hloubětínská, tedy domácí – ale poté, co je zavřená Pankrácká vozovna, máme tyhle kolegy u nás (v dílnách v Hostivaři, my jsme sirotci, vzali nám vozovnu, a novou zatím nedali), a jsme jako děti ve školkách, co vyhlížejí svoji maminku – tedy návrat do své mateřské vozovny.

Přiznám se, že mi ta gesta nedala pokoj, a abych vyloučil nějaké možné představy o mé osobnosti, šel jsem za kolegou, abych se ujistil, nebo mu spíš vysvětlil, že třebaže společnost je tolerantní a genderově vyvážená (pod tvrdým zákonem), na něco opravdu nebudu.

Je správné si to vysvětlit hned. Pravda, jsou tací, co si o mně myslí, nebo dneska už mysleli, že patřím do jiné skupiny lásky, než v jaké opravdu jsem – ale mýliti se je lidské a chápu, že zklamání bolí, a věřte, nebo ne, já jsem tímhle už ve skutečnosti zklamal – taky se musím omluvit jedné ztrápené dušičce, která si dva roky myslela, že se mnou věci budou jinak, a vzkážu jí, že jednou určitě, jsem o tom přesvědčený, přijde ten pravý, s nímž pojede na své nové motorce s větrem o závod, oba v upnutém koženém oblečení, přitisknutí na sebe, a večer, až promluví láska, bude se ve vzduchu vznášet slastný štiplavý odér vysokooktanového benzínu. Stane se to. Ne se mnou, ale stane – a hodně lidí si kolem oddychne.

A chtěl jsem si oddychnout i já na Podbabě, a proto jdu za kolegou, a abych ho neurazil, a ještě abych dokázal, že víc už tolerantní být nemohu, říkám:

"Kocourku, kocourku, copak si to na mě dělal s těmi prstíky?"

Kocourek kolega nevypadal, že je v dobrém rozmaru. To mě zaskočilo. Bylo možné, že jsem si gesta vyložil špatně a červenám se zbytečně.

"Hajzl máš tady!" štěkne na mě a ukazuje přes okýnko na naše sociální zázemí. "Nemusíš chcát jinde!"

Už mi svitlo. Kolega si myslel, že tramvaj stojí u oblouku proto, že vykonávám potřebu. Tudíž gesta jsem si přeložil naprosto nesprávně a z mimické hry, v níž jsem viděl něco s názvem: "Vezmeme si je do ruky a pak si na ně zahrajeme serenádu!" – je ve skutečnosti o něco méně poetická hra s gesty s názvem – "Kde to chčiješ dobytku?"

"Já jsem tam sbíral chmel!" říkám skoro plačtivě.

"No to víš že jo!" říká kolega, co není kocourek, a víc se mnou nebaví.

Jdu zpátky do tramvaje a říkám si, jak snadno a zbytečně jsem přišel o svoji možnou dualitu, protože se to mohlo někdy v budoucnu hodit.

Dualitu však ukázala forma, u níž jsem to nečekal, a to Pizza. Dobře, jsem si vědom, že je stvořena z živých organismů, nebo alespoň z těch, co živé kdysi byly – a jistě má větší IQ než třeba takový chlebíček, ačkoli by se jistě našla studie, co by to vyvrátila.

Její čerstvý majitel, muž, tak čtyřicet, jí držel před sebou jako milenku, s níž by chtěl tancovat, a nastupoval do mé tramvaje. Podotýkám, že jsem nezavřel dveře – jak by si mohl někdo myslet. Proč to dělat? Já mám taky Pizzu rád a s mnoha jsem měl intimní orální vztah.

Tahle Pizza však asi nebyla ideální, byla rozervaná, byla na dvě poloviny a ty dvě poloviny měly každá své vědomí, a tak z neznámého důvodu a taky neznámou silou, vypadla Pizza z krabice a rovným rozděleným dílem padla na schod a na ostrůvek.

"Jejda," říkala slečna stojící blízko. "To je škody. A to byla na ní rukola, co?"

Muž zíral na neštěstí.

Jiný muž, silný, evidentně mající vztah někdy i s několika jídly najednou, začal slzet.

Muž, opuštěný, sebral krabici a vystoupil. To bylo smutný.

Ne ta Pizza – když je někdo hloupý a neumí jí držet, jeho věc – ale smutný bylo, že mi nikdo neřekl, že tam zůstal na schodech bordel, po kterém někdo mohl uklouznout.

Tohle mi taky na vás, Vážení klienti, vadí. Něco provedete, v ne vaší tramvaji, a zdrhnete jako uličníci. Nebo jako někdo, kdo by zasloužil na prdel i ve vyšším věku. Ať se o to stará, kdo chce, že jo? Fór je v tom, že to pak zaplatíme všichni. A všichni si myslíme, že když v tom všichni jedou, tak není vina jedince.

Pán nesl krabici jako malou rakvičku a vracel se do prodejny.

Naštěstí po těstě a náplni nikdo neuklouzl a já mohl Pizzu na konečné pochovat. Vzal jsem ji něžně do ubrousků – byla skoro horká, a jako by dýchala, a jako by z posledních sil se na mě podívala.

"Kocourku," šeptl jsem.

A hodil ji do koše