Nehoda, co nebyla nehodou, ale nehodou

Kdo jel ve čtvrtek ve dvě odpoledne (v 14.09) linkou šestnáct mezi Biskupcovou a Nákladovým nádražím Žižkov – stal se svědkem události, která, jak jsem se dozvěděl později, se ještě nestala.

Pokud jste tam byli, můžete se směle přirovnávat ke Kolumbům, Lindberghům, Gagarinům a jiným prvním.

O co šlo: kdo cestujete tramvají, tak to znáte, jedete, jedete, a najednou tramvaj strašlivě cukne a lidi letí na stranu, jako by všichni najednou museli do kabiny řidiče, i když se tam vejdou dva, maximálně tři lidi. To tramvaj použila kolejnicovou brzdu. Magnety mezi koly se přisály silou každá cirka pěti tun k povrchu, aby se s největší pravděpodobností zabránilo dopravní nehodě – v menší pravděpodobnosti je řidič vůl a něco podělal.

A já to nepodělal, protože mi na přejezdu cuknul do strany kamion a já už viděl nehodu, a tak jsem pákou cuknul dozadu, abych – kdybych ho trefil – zabránil větší škodě. Když jedete pomalu, a použijete tuhle brzdu, funguje zvláštní rovnice, kdy při menší rychlosti je cuknutí silnější než při větší, neboť síla trhu je rozložena do nějaké vyšší síly: kdysi se mi to snažil vysvětlit jeden fyzik, ale já mu jenom pochválil manželku.

Cuknul jsem a lidi taky, a sotva stačím řidiči kamionu gestem neznačit, že je blbej, slyším za sebou hukot – a za léta poznám, jak zní onen obyčejný a jak zase víc než obyčejný. Vyjdu z kabiny a ptám se, jestli se něco děje, a lidi ukazujou na rozbitý sklo, který slouží jako přepážka u dveří – a jeje, to není dobrý, z toho kouká komunikace s dispečinkem a odstavená tramvaj, neboť přestože střepy znamenají štěstí, v hromadné dopravě nemá štěstí co dělat.

Volám na dispečink a za mnou další povyk, víc než obyčejný, a jedna paní, co by jako pavlačové Blažkové z oka vypadla, říká, že se zranil nějaký pán. No zranil. Na pohled to tak nevypadalo, měl roztrženou bundu, jako by ho pohladila žiletka a na ruce oděrku – ale nikdy nevíte, a tak se ptám, jak se cítí?

Symptomy 14.12 – oděrka na ruce, pocit naraženého ramene

Vím, že při zranění může být dotyčný v šoku, a tenhle pán nejspíše byl, poněvadž jsem ho několikrát vyzýval, aby si sedl, což neučinil a chodil po tramvaji s mobilem u ucha a vedl několik telefonních hovorů na téma: "Do Dubeče do čtyř nedorazím!" Pak si konečně sedl.

Symptomy 14.14 – oděrka již není tolik cítit, ale dotyčný si stěžuje, že se mu hůře dýchá, rameno lepší.

Zatímco lidé opustili vůz, a padla tradiční nezbytná otázka: "Pane, pojedeme? Pojedeme!", šok pokračoval a několik dalších lidí se po telefonu dozvědělo, že Dubeč ve čtyři nebude.

Pak přijeli naši dispečeři, fotilo se, přebírala tramvaj, všichni jsme se odebrali na chodník.

Symptomy 14.19 – pán si stěžuje na "mlhavé" vidění, dýchání lepší, což dokazuje kouřenou cigaretou.

Sanitka dorazila o minutku dvě později. Zdravotník ani nestačil otevřít dveře a pán mu hlásil, že ošetření nepotřebuje, že se cítí zdráv. Podobné zázračné uzdravení tu nebylo od doby, co lidi na potkání kurýroval jakýsi vyučený tesař.

Symptomy 14.24 – "V Dubeči do čtyř nebudu!"

Sanitka odjela a čekali jsme na policisty. Kamion zatím zmizel na Nákladovém nádraží. Řidič potvrdil, že neuteče – což nutno poznamenat, nakonec neudělal. Nezraněný pán pokuřoval.

Víte, k němu, mám takovou teorii.

Mužskou rýmičku asi znáte, nebo alespoň její symboliku. Chlap umírá, a to jen proto, že je rád obskakovaný. Než mi zdrhla žena, nebyl jsem jiný. Problém byl ten, že moje žena v tomhle byla úplně stejná, takže jsme většinou oba marodili současně a předháněli se, komu je hůř. A teď si představte, že tahle rýmička je megarýmička. Mnoho lidí vás lituje, jste přece oběť, ne pouhý zraněný, a i když se cítíte celkem dobře, sami sebe v danou chvíli přesvědčíte, že je vám zle, a lidi vás proto litují právem.

A tohle asi pán cítil. Alespoň do chvíle, kdy pochopil, že začíná vysoká hra dopraváků a rýmička přestává být rýmičkou, ale už je ve hře svým způsobem i možný podvod. Nesnažil se utéct, to netvrdím, ale bylo na něm vidět, že oznamovat úraz již nepovažoval za nejlepší nápad.

Čekali jsme na policisty, pán pokuřoval, a co chvíli vyřizoval telefony, v nichž se často objevovalo slovo Dubeč, a měnil se pouze čas: ze čtyř bylo půl páté, pak tři čtvrtě a nakonec celá v pět.

Policisté přijeli za hodinu a byli zmatení. Vůbec nevěděli, jak věc posuzovat. Já a dispečer jsme na tom byli stejně. Kamion sice udělal prvotní manévr, ale řidič tvrdil, že do profilu nevjel (čemuž odporovala výpověď pána), a já pouze reagoval a odvrátil nehodu jako v provozu tolikrát. Krom rozbitého skla se vlastně nic nestalo. Policista mi pro příště doporučil (v legraci) raději nehodu uskutečnit, líp se to potom prý řeší.

A tak se řešilo a řešilo, a nakonec se dospělo k tomu, že já půjdu za několik dní na výslech, řidič kamiónu ne, za to by měl dorazit pán, o čemž zase pochybuju já, poněvadž kšeft z Dubeče se jen tak nepouští a na žerty, jako třeba s policií, jednoduše není čas.

Jen tak mezi námi, začíná se to rýsovat do kontur, že nakonec vina padne na pána, poněvadž sklo rozbil on sám, třebaže nedobrovolným nárazem – ačkoli tohle všechno může být ještě právnický oříšek. Ale pravda je taková, že se něco podobného v tramvajovém provozu zapeklitého dlouho nestalo – dle dispečera úplně poprvé.

Jak řekla ten den paní výpravčí, nebyl bych to já, abych neměl něco extra. Prý ani neumím ani pořádně bourat. Musím přiznat, že na tom něco je. Co byste taky očekávali od řidiče, kterého v Ďáblicích na zastávce na znamení stopují Zajíci polní, a na Kolbenově na přechodu pouští Predátora (ano, toho, jemuž rozbil ošklivou držku až Schwarzenneger – o tom někdy příště).

Ale možná se mi to stalo a píšu to, abychom si všichni dali pozor na rýmičky, a zvlášť na ty mega, protože nevíme, kam s nimi můžeme dojít. Někam, kde by se nám nemuselo líbit a kde se budou blbě vysvětlovat.