Nedoceněná služba dneška

Ani se člověk nevidí, že v zástupu politických průserů, problémů s migranty a muslimy, v boji s cenzurou a bojem sami se sebou se zapomíná na stejně důležité věci – a vzpomíná se na ně, teprve když je člověk potřebuje.

My máme v baráku paní a tý je přes sedmdesát pět let a trpí roztroušenou sklerózou. Už jsem o ní psal na Štědrý den, když mě šla "prásknout" na policii, že jsem jí vykradl byt a vzal budíka. Co se stalo s budíkem, to opravdu nevím. Za to vím, že mi občas udělá ve dvě ráno diskotéku, když rozjede oslavu vlastního života a pustí si interpelace poslanců na hlasitost 100, jež je nesnesitelná už od hlasitosti 0. Ale stává se.

Tahle paní nemá rodinu. Tedy má někde dceru, ale nalézt se mi jí nepovedlo, přestože jsem se snažil. A jelikož nemá dceru, tak má jenom nás v domě, a měla nás i včera, když jsem se koukal na Smrtonosnou past, jíž jsem sice viděl mnohokrát, ale podívat jsem se chtěl i tak

Než se v budově Nakatomi vůbec začalo něco dít, někdo mi začal kopat do dveří – a Hans Gruber to nebyl. Byla to sousedka, evidentně v ráži. Netuším, jak funguje zuřivost u starších lidí a jakou silou mohou disponovat, avšak otloukla mi omítku kolem futer.

Otevřel jsem a byl jsem vyzván, abych vydal zloděje, jehož ukrývám. Přesně, jak to píšu. Žádný štráchy, Dobrý večer, co si přejete? – Vydejte zloděje, on tady je. V téhle chvíli se dostanete do stavu, kdy vám to na jednu stranu přijde strašně směšný, a zároveň toho druhého začnete litovat a uvědomíte si, že stačí několik let, a jste v tom taky.

A já se snažil sousedce vysvětlit, že zloděj tu není, a ona mi nevěřila, a vůbec mě nepoznávala, netušila, že se známe skoro čtyřicet let, a ptala se po manželce, a já popravdě řekl, že tu rozhodně neukrývám a mám v životě momenty, že bych jí spíš raději našel, než přechovával.

Vyslechl jsem si historku o tom, že jsem s komplicem ukradl dvě rádia a tramvajenku – a to jsem ta rádia paní kdysi sám daroval, a vzal jsem si je vlastně bez dovolení zpátky. No, co si budeme povídat, poslal jsem ji spát a ona šla.

V Nakatomi to žilo, Bruce Willis získal samopal a poslal výtahem SMS přání v podobě chladnoucího teroristy – Teď mám samopal, ho ho ho. V chodbách mrakodrapu to začalo žít, žel stejně jako na chodbě naší.

Sousedka vyrazila na souseda odnaproti. Bohužel pro ni on nic nevěděl o jejím stavu, neboť pod ní nebydlí a nemusí ve tři ráno tancovat, jak Kalousek píská. Navíc byl v pyžamu a při pátku neměl dobrou, ani diplomatickou náladu. Sousedka vyrazila ostře. Žádala, aby jí byly navráceny léky, co jí soused vzal – a tohle, tohle zaskočí i v pátek večer během útoku teroristů.

Musel jsem se do toho vložit. Prostě jsem se neudržel v klidu za kukátkem ve dveřích a nechtěl, aby soused nevtáhnul nebohou sousedku ještě do víc zamotaného labyrintu snů a představ. Znovu jsem se ocitl na chodbě, jako ten Willis, a mimicky vysvětlil sousedovi, že loď sice pluje, ale u kormidla dávno nikdo nestojí. Znovu jsme poslali sousedku spát a policista John McClane si ošklivě poranil nohy o střepy.

Nicméně sousedka chtěla prášky. Dožadovala se souseda, dožadovala se mě, a tak jsem byl na chodbě potřetí, a zavolal sanitku. Ono, koho taky volat. Soused zkusil volat správci domu, avšak hádám, že i kdyby přijel, jeho pomoc by byla spíše symbolická než účinná.

Soused se nabídl, že počká u dolních dveří, což se mi jevilo jako pohodlné, než jsem pochopil, že udržet člověka, jemuž hlava už tolik nevelí, na chodbě, aby neputoval do vyšších pater za novými zážitky, není jednoduchá.

Takže nejprve historka, že přijede lékař s novou zásobou léků, posléze jsem musel vysvětlovat, proč se ztratily klíče ke skříni k šatům, které si brala nějaká paní a která si pro ne přijde, ačkoli neví, že nejsou k dispozici klíče, které má nejspíš moje exmanželka, jež žije u souseda, co ji skrývá a nechce vydat bledému světlu chodby.

??????????

Pak jsem se snažil sousedku nalákat k sobě na židli, což odmítla s důvodem, že léky jsou v krásné plechové krabičce a měla je v tašce, jíž sice má, ale léky jí někdo vzal, a nechal jenom tu tašku, a paní si přijde pro šaty.

Já vím, co si myslíte – ale pořád si uvědomte, že v tom můžeme být taky. Uběhne několik desítek let a já budu chodit po baráku, sousedům před večerkou vysvětlovat, že tu tramvaj jsem neřídil, takže mi ji nemohli vzít, a proč ji tedy nedáte zpátky dopravnímu podniku, a proč nenakrmíte Dicka, je to hodnej kůň, a nezaslouží si, aby měl ve sklepě hlad, stačí, že exmanželce je tam zima, pod čerstvou vrstvou betonu, což ale není tak zlé, jako když někdo někomu vezme tramvaj a chudák výpravčí musí vyplňovat do počítače blouděnky.

Hans Gruber se dočkal vánočního zázraku ve formě EF-BÍ-ÁJ  a my sanitky. A právě tady jsem si uvědomil, že je něco v některých službách nedoceněného. Přišli dva pánové, s batohy, a hned se sousedky ptali, co se děje, jak se to děje, a brzy přišli na to, že asi nebude něco v pořádku. Ani nepohnuli brvou, jak se říká, ani při poslechu historek (a ono se to protáhlo) nepřivřeli oko – já měl oči už skoro vykloubený, jak jsem jimi kroutil – ale oni klid, úsměv, a milí byli, a byli milí tak, že je sousedka zvala na kávu.

Páni, mě zná čytři desítky let, skoro, a kradu jí rádia, dva neznámí chlápci jdou rovnou na kafe a na pišingr. Nicméně páni lékaři slušně odmítli a paní začali lákat do sanitky.

Skutečně lákat. Ne že by ji popadli a táhli a ona ječela, skutečně ji lákali jako děcko na bonbón. A pojďte s námi, my vás tam neukousneme, my vám změříme tlak, a podíváme se po těch prášcích – a oni byli tak kouzelní, že sousedka zjihla a nechala se vést, přičemž se mě ptala, jak to uděláme s těma šatama – a páni lékaři na mě koukali a já přislíbil, že klíče najdu a paní je dám, a sousedka řekla, že je to moc dobře, a že nemusí proto do Tesca.

Vidíte, já se tu čas od času snažím tvořit surrealismus, a ona to má zadarmo a bez práce.

Doprovodil jsem ji ke spodním dveřím do domu a ptal se lékaře, co s ní bude. Dal mi dvě, od sebe dost vzdálené varianty. Buď bude zpátky do hodiny, nebo taky ne. V "taky ne" jsem pochopil delší časovou osu.

Sanitka odjela a Smrtonosná past se chýlila ke konci. Pan Gruber odletěl z okna k zemi, a já vlastně nevěděl, proč bych se už díval. Radši jsem se díval z okna a po ulici jela další sanitka. Uvědomil jsem si, jak se na některé věci a hlavně lidi v našem světě zapomíná. Někdo bere statisíce, někdy miliony za nic, a ještě při tom stačí na lidi kálet – a přitom vypadá jako socha světce posraná od holubů.

Zase jsem si vzpomněl na srovnání se sportovci – obě skupiny dělají, co dělají rády, obě to dělají pro lidi, ale je mezi nimi obrovská propast ve finančním ohodnocení. A není to spravedlivé.

Ale řešte to ve světě, kde se pořád řeší migranti, Islám, politika a svinstva tomu podobná.