Něco od ženy (psané chlapem) - pro diskutérky Kláru a Libuši

Za socialismu se děly zvláštní věci - mladí ani neuvěří. Ačkoli se tvrdí, že ženy se nemění, právě dobou, v níž žijí, se mění, nebo se jí přizpůsobit. Třebaže někdo by právě řekl, že to je právě důkaz, že jsou pořád stejné. 

OLGA

V sexu mě školil skutečný profesionál.

Nešlo o peníze, ani o určité výhody, za jaké se dají považovat dárky, příjemnosti nebo dovolená v Jugoslávii. Já tam mohla a on taky. Nevadilo mi, že je starší, ženatý s třemi dětmi, a člen Strany. Ten člověk mě tenkrát přitahoval jako Jan dneska. Na nic si nehrál. Nechtěl mě dobývat běžnými způsoby, jakými se o to snažili nejdřív kluci ve škole a pak na fakultě, a nakonec všichni ti chlapi, které jsem potkávala na ulici a já je přitahovala natolik, aby mě pozvali na kávu a do postele. Někteří úsilí vzdali po prvním pokusu (opět jsem byla děvka, která je tak hnusná, že dá každýmu, jen ne jim), jiní vydrželi déle.

Nakonec jsem se s nimi vyspala. Ani ne tak ze zájmu o ně, natolik mě žádný nepřitahoval. Sex byl za odměnu za vytrvalost plus vlastní touha se něčemu přiučit. Doba na konci osmdesátých let nepřála skoro ničemu. Ve vzduchu sice byla Přestavba cítit, jak Gorbačov sliboval, ale v mnoha potřebných částech života žalostně chyběla – třeba v osvětě o sexu.

Komunismus podceňoval spoustu věcí a sex byl jedním z nich. Jako kdyby se komunisti sexu báli. Toho skutečného, vášnivého. Jako by si nechtěli připustit, že sexem lze s lidmi manipulovat mnohem lépe než ideologií. Sex sám o sobě je ideologie – a kdo ji ovládá, ovládá i ostatní.

Na komunistu měl zvláštní křestní jméno. U někoho s funkcí byste čekali jméno jako Miloš, Antonín, Gustav nebo Miroslav, ale rozhodně ne Jeroným. Podobné jméno je spíš pro básníky nebo filosofy, ale určitě ne pro srovnaného soudruha, co ví, kterou stranu chleba má namazanou. Přesto mě jako romantik překvapoval dost často.

Seznámili (sbalil mě) jsme se v kavárně biografu Lucerna v osm a osmdesátém. Ještě jsem studovala a do kin přišel film Woodyho Allena Purpurová růže z Káhiry. Pro mě rozhodně zajímavější než Jméno růže v Alfě nebo Bony a klid v Blaníku, ačkoli o filmech jsem slyšela od spolužačky a oba slibovaly pikantní sexuální scény. Z té v českém filmu se spolužačka dostávala do euforie a scénu soulože o futra dveří považovala za vrchol erotické kinematografie. Na kamarádce je vidět neznalost pornografie. Já třeba už viděla na videu německé porno, v němž chlupaté Němky prováděly dokonce anální sex – z toho by se spolužačka pominula. Z obojího. Já z toho druhého.

Můj budoucí milenec na mě použil "vskutku" originální trik. Zatímco dříve pánové zvedali upuštěné kapesníčky a rukavičky, (o něco zabíjeli draky a vysvobozovali z věží), později vyznávali lásku skrze dárky ze zahraničního prodeje, písničky z gramofonových desek s Beatles, Roling Stones nebo Elvise Presleyho, případně kupony do Tuzexu, nyní společně s Gorbačovovou přestavbou jako by v sobě začali objevovat něco nového. Ne přímo západního, nebo nedej bože mužného. Mužní muži nebudou ani v roce 2000. Přesto jako by přese všechno kolem pomalu začínali znát svoji cenu a hodlali ji druhým ukazovat jako cenovku u dortu v cukrárně.

Přirozeně když takovou cenu dáváte znát, mnozí vás považují za arogantního, nestoudně sebevědomého grázlíka, který se navíc určitě uvnitř třese strachem, aby ho lidi okolo neprokoukli a nepoznali jeho pravé já. Mě tahle arogance naopak přitahovala. Byla na kilometry vzdálená od všech těch pachtilů, jimž jsem musela sama říkat co a jak, vlastně je sama formovat a dokazovat jim, aby sami se sebou něco dělali.

Ostatní chodili s hlavami svěšenými a po šedých ulicích spěchali do svých příbytků vkusem a stylem naprosto pomýleným od normálního života. No považte, kdo si z ložnice barvami a osvětlením udělá obyčejný bordel. Když jsem někam přišla na návštěvu, všude ten samý nábytek (jiný nebyl, to přiznávám), a taky stejný názor, že ložnice je intimní, jídelna světlá, skoro bílá, a obývák s ošklivými křesly a dřevěnou stěnou s místem pro černobílou televizi. Nemůžete se divit, že od těch lidí nic zvláštního nečekáte.

Můj soudruh byl úplně jiný. Jako by ho jeho starší věk trochu předběhl a v těle staršího muže držel mladíka s touhou poznávat svět ve všech jeho zákoutích. Na rozdíl od jiných stranických kolegů rád jezdil na západ a užíval si ho možnostmi, jaké mu domovina na cestách dovolovala. Vždycky jsem si myslela, že lidé jako oni, to jest komunisti, jezdí na západ rádi. Jenže v tomhle jsem se mýlila. Mnozí z nich se na západ báli. Ne že by věřili všem svým socialistickým žvástům o drsném podnebí kapitalistů s agenty a vrahy na každém kroku, oni se tam báli kvůli sobě. Věděli, že tam nepatří, a tak se tam neodvažovali – a pokud z nějakého důvodu museli, třeba kvůli obchodu, západ je děsil natolik, že ani odtamtud nepřivezli svým manželkám dárky. Jejich světová strana byl Východ.

Jeroným však svoji cenu znal a uměl ji ukázat pro toho, kdo by měl zájem zaplatit. V Lucerně si proti mně sednul bez dovolení (na slovo odporu jsem neměla vůbec čas), položil před sebe svoje hodinky a zeptal se, zdali nevím, kolik je hodin? A zazubil se. Nevýhoda prvního dojmu je, že si lze udělat jenom jeden – v dobrém, i ve zlém. Kdo o tom ví, může toho využít ve svůj prospěch. Jako Jeroným.

Možná jsem myslela na něco slizkého, když se na mě přede mnou usmíval a dvěma prsty ťukal do hodinek, jako by měřil po vteřinách čas na moji odpověď. Na něco slizkého spojeného s blížící se smrtí. Tak jsem se dívala na stáří. Všichni nad třicet mi připadali beznadějně ztracení a uvěznění v poutech nejrůznějších příkazů a tendencí doby. Očekávání se na ně už lepila a oni se jim nemohli ubránit, natož vzepřít. To byste se odsoudili za blázny, dost možná za nepřátelé státu. Můj soudruh byl výjimka výjimek.

Ženatý, tři děti. Žena o deset let mladší než on. Vlastně jsem jeho manželství nepochopila. Nikdy jsem jeho manželku nepotkala a on o ní nemluvil. Byl ženatý, a hotovo. Víc jsem vědět nemusela. Jako by mi říkal, ber nebo nechej být, ale rozvádět se nebudu, tak se o nic nepokoušej.

Vzrušovala mě jeho jistota a vzpřímená hlava. Ano, byl soudruh, avšak jeho příslušnost ke straně nepatřila kvůli idejím nebo naopak myšlence rozkládat stranu zevnitř – byl v ní, protože se tak daly snadno čerpat výhody s členstvím ve straně spojenými. A on uměl využívat, stejně jako uměl využívat života.

„Půl páté,“ řekla jsem a trochu zvedla hlavu, abych ukázala pohrdání. Mám od dětství větší nos a už ve školce jsem pochopila, jak málo s ním stačí, aby děti kolem pochopili, že nemám o něco zájem. Některé se doslova bály. Pokud se tedy bojí děti, proč by se nemohli bát staříci. Do začátku představení zbývala hodina a já ji neměla v úmyslu protlachat s neznámým slizounem používající navíc debilní seznamovací trik.

„A jdou vám přesně? Není o pět minut víc?“ řekl on a zazubil se. Na hodinky stále ťukal prsty, jako by mě snad chtěl hypnotizovat.

„To nejsou moje hodinky! Tak nevím.“ A zase jsem hlavu o něco víc zaklonila. Kdybych tak pokračovala, za chvíli bych si ji zlomila v krku a ona mi dozadu odpadla jako hadrové panence.

„To máte, pravdu, slečno. Jsou totiž moje!“ a zubil se dál a připnul si je na zápěstí. Ne řemínkem, kovovým páskem.

Byl slizkej, a ještě na facku. Jak říká máma, na jednu a druhou o zeď.

„Tak si seřiďte čas, ať víte, kdy včas odejít,“ a nos nahoru.

Čas měl a já najednou taky. Do kina jsem nešla a lístek mi propadl. Udělala jsem si první dojem a můj soudruh se zvláštním jménem mě skoro rok přesvědčoval, jak moc byl špatný.

...

Ležela jsem nahá na kožešině před velkým krbem. Vzduch voněl smolou a hořící kůrou. Zavrtěla jsem se do té vzrušující měkkosti a trochu si přikryla nohy, taky kožešinou. Málo co se vyrovná pocitu dotyku huňaté srsti na nahém těle. Tedy, některé věci jistě na srovnatelné porovnání najdete. Třeba hlazení srsti na jedné straně a na opačné dotyk mužského těla.

Výhody věcí a lidí si uvědomujete postupně – i drobnosti – a za socialismu, jak často bývalo, ony drobnosti někdy fungovaly jako velké věci. Třeba prezervativy. Slyšíte, jak směšně zní něco takového považovat za složitou věc. Můj první sexuální partner se jmenoval Lukáš, a když jsme spolu měli poprvé sex (připomínal podivný zápas mých roztažených stehen a jeho prstů zavádějících penis do vagíny), hned mě namísto právě proběhnuvšího zážitku sděloval onu strašlivou historku, co během kupování balíčku prezervativů vytrpěl. Nešlo o humornou historku. Stěžoval si a svým způsobem mi nadával, že jsem pravděpodobně jako každá jiná správná panna nechtěla zkusit bezpečný první sex, protože jak je známo, když se sex dělá úplně poprvé je bezpečný a otěhotnění z něj nehrozí.

Takže jsem namísto roztomilého povídání o prožitcích a vyzvídání, jak se mi sex líbil a jak se mi Lukáš zdá jako milenec, poslouchala, že jel až do Dejvic na Leninovu, aby v tamější drogérii prezervativy koupil. Nechápala jsem, proč je nekoupil u nás v Kobylisích nebo v Ládví v lékárně, ale nejspíš se styděl. Až později jsem si uvědomila, že koupě prezervativů klukem nesouvisí pouze se studem, ale je spojený i s jakýmsi odsouzením člověka ve společnosti, který nepochopil, že rodina je základ státu a každé dítě je pro společnost obrovským přínosem.

„Ta vousatá baba na mě koukala, jako na úchyla,“ říkal s rukou za hlavou a zíral na strop. Já ležela vedle, deku přitisknutou až k bradě. Ne že bych se styděla za tělo, ani za Lukášovy pohledy na má špičatá prsa, já se styděla za něj a nechtěla ničím z něj nasáknout – jako bych se mohla nakazit jeho podprůměrem. Kdybych mohla, zabalila bych se do deky jako do kukly. Už jsem se vzdala možnosti povídání o krásném transcendentálním zážitku, o propojení energií, případně teorie o spojení duší. Namísto toho jsem poslouchala jsem smutnou historku, jak Lukáš zestárnul z dítěte na muže, protože jako dítěti by mu ochranu prodali, poněvadž by i fousatá prodavačka věděla, že ji použije maximálně jako balonek nebo ho naplní vodou a hodí na ulici – zatímco nyní už je mladý muž, potencionální otec, síla budoucnosti v prvotní podobě zdravých potomků zatím v podobě spermií, a když si jde koupit obyčejnou šprcku, aby se pomiloval, je z toho na prášky. Bylo mi z něj na zvracení.

Ze soudruha ne. Někdy jsem si představovala, jak se asi tváří, když je kupuje. (Pokud je kupuje a někoho pro ně nepošle, krásně drzý je na to dost). Pravda, podle prodavaček je již zralým mužem a má právo na povyražení v podobě chráněného sexu, jistě má kupu dětí (kupu ne, vy krávy, jen tři), a tak se na něj můžeme usmát. Ale on se určitě jenom tak neusmívá – určitě se vysmívá všem těm prodavačkám ve stylu vousaté Ženy za pultem paní Holubové. Jako by říkal, ne křičel, proč je kupuje. Ne pro svoji manželku, matku jeho tří (kupy) dětí. Nýbrž pro mě. Pro svoji milenku, mladou milenku – a to tak vášnivou, až by se každá ta žena za pultem červenala a na všechno sprostý myslela celou cestu domů, dokud by v křesle neuviděla manžela, dávno zbaveného kouzla vášnivých večerů.

Leží vedle mě na boku a dotýká se prsty těch mých. Bříška máme stlačená a já cítím energii proudící skrze ně všemi směry. Pozoruju prsty a občas ucuknu pohledem na něj. On ne, a tím mě dostává. Zajímají ho moje prsty. Jiný by koukal na mé tělo, jako by mě chtěl celou probodnout, aby snad dokázal vstřícnost, a snad i lásku (ale kdepak) – on ne a dokazuje vstřícnost mým prstům. Ničemu jinému. Prsa se mi chvějí a bradavky uprostřed malých dvorců připomínají větší lentilky. Dole cítím vzrušení, a to se mě dotýká pouze prsty. Nic nemusí říkat. Naopak, i zašeptané slovo by náladu pokazilo. Namísto slov máme dotyky a praskání ohně.

Bojím se v podobných chvílích vůbec pohnout. I v tom dobrém, abych ho políbila. Naučila jsem se díky tomu, že všechno má svůj čas, přestože si myslíme, že některé věci k sobě patří.

Nic není víc nebo míň. Všechno je energie a jako taková se nemůže rozdělovat na víc nebo míň. I co cítím je energie. Znám její pravidla, ale mám z ní jiný pocit. Je neuvěřitelně obrovská. Daleko větší, než jsem kdy poznala.

PS: (Teď už zase ode mě) Diskutérky, mám Vás rád obě.