Něco od ženy (psané chlapem) – pro diskutérky Janu a Zuzanu

Minule jsem Vám vyprávěl o Olze a některým se vyprávění líbilo, a tak dneska přichází na řadu Edita.

Je jí přes dvacet, a právě ji nacházíme v době, kdy zemí cloumá vlna Sametové revoluce – ačkoli u nich v Sokolově, blízko Karlových Varů, se kouká na záležitost trochu jinak. Tam to přeci jen byl za socialismu takový malý Západ. Ostatně Edita má jiné starosti. Bude se rozvádět. Zase.

EDITA

Rozvádím se. Když něco nejde, tak to prostě nejde. Hezký se může vrátit, ale ne s každým. Vezmu Pepu a Mirka a půjdeme. Nejdřív k mámě, pak se uvidí. Byt se vždycky nějaký sežene a můžeme pokračovat v krasojízdě.

Mirek není zlej člověk, až na tu podstatnou maličkost, že byl esenbák a pak esenbák-podnikatel. Ale já si tenkrát nemohla vybírat. Byla jsem rozvedená, devatenáctiletá, skoro dvouletý dítě, a k tomu navíc Josef stačil utýct do Západního Německa. Odjel se zájezdem a už se nevrátil. Za moje nevýznamný plus (za to mínus by patřilo mezi velmi velmi významný a bolestivý, kdyby ne), že utekl tři měsíce po rozvodu. Začal znovu na novém místě, doslova.

 Manželství nemělo význam. Ani pro jednoho. Několik měsíců po svatbě jsme oba pochopili, jak krátce někdy trvá na věky věků a jaký rozdíly jsou mezi v dobrém a zlém.

Josefa manželství nebavilo. Asi si ho chtěl jenom zkusit s možností odchodu – a co si budeme povídat, já taky. Manželství je fajn, ale ne s každým. Tahle zkouška nevyšla. Někdo by řekl, co a jaká zkouška, když z ní zbylo dítě, můj Pepíček, ale on je jedna jediná věc, u níž neřeknu, že bych něčeho litovala. U ostatních věcí je hodnocení dobrý nebo zlý, u Pepy jenom to dobrý.

Doba po rozvodu byla šílená. Sice jsem měla kam jít, ale jak doba socialismu přála rodinám, na rozvedený matky se koukala skrze prsty – a někdy ani to ne. Hůř než já na tom byly jenom matky svobodný a propuštěný vězni. Nikdo s nimi nechtěl nic mít. Rozvedená matka se v tý době rovnala osobě vinný vším, a hlavně tím, že si nedokázala u sebe manžela udržet – a neudržela ho pravděpodobně (jaké pravděpodobně? Jistě), protože se o něj nestarala a nedokázala vytvořit domácí pohodu, a co vy víte, třeba se i pelešila s jinýma a na chudáka chlapa nechala celou domácnost.

Jakmile nějaká doba mluví o někom, na koho je třeba myslet a komu je potřeba věnovat pozornost, můžete se spolehnou, že o takových se pouze kecá a skutek utek. Ať je pravda jakákoli, třebaže matka v socialistický době označovala zářivou budoucnost, já se cejtila v hlubokým temnu. Sice jsem měla kamarádky, i s dětmi, akorát všechny naše povídání končily u manželství a manželích – a co může taková dvacetiletá ženská říkat o manželovi? Jen samá pozitiva a sociální jistoty.

 Působila jsem na všechny jako taková rarita. Tedy ne ani tak rarita, spíš jako zrůdička v panoptiku. Každý se na ní podívá, avšak nikdo nechce tak dopadnout. A ne v devatenácti. S děckem na krku – a navíc s bejvalým, co emigruje.

A víte co, hlavně díky Pepíkovi se tohle dalo snýst a vydržet (to není to samý). Zatímco jiný mamky (krávy) povídaly, jak si rády od dítěte odpočinou a jsou rády, když ho tatík vezme sám do parku, aby si ona skočila ke kadeřníkovi, já na tohle ani nepomyslela. Jo, taky jsem neměla tatíka, který by ho do parku vzal. Tatík si válel šunky za železnou oponou a užíval si daleko západnější západ než tady u Karlových Varů. Jenže já nepotřebovala tatíka, někoho, kdo by vzal Pepíka do parku nebo s ním jel na výlet do ZOO. Já jsem byla máma a táta, jeho kamarádi v jednom balení a uvědomovala si, jak důležitá pro něj sem.

Já jsem si tohle uvědomovala se vším všudy, akorát náš stát nechtěl moji roli přijmout a skrze lidi kolem jsem se dozvídala, jak je špatný být rozvedenou matkou bez přítele. Rozhodně není správný zůstávat sama a tvářit se, jako když mi o nic nejde – navíc tvářit se tak lhostejně státu, který vlastně vychovává dítě emigranta a nepřítele státu.

Kamarádka Markéta měla dvě děti a o obě přišla, protože se provalilo, že je lesba. Znala jsem se s ní, ještě než se jí to stalo, a už tenkrát z ní vyzařoval něco jako zájem o mě – a to zájem ne kamarádský. Helena patřila mezi vzorné matky a manželky. Děti čisté, doma uvařeno, uklizeno, domácnost jak z cukru. Do dneška nechápu, jak mohla samu sebe v roli manželky vydržet. Tu matku chápu. Manželku ne. Jak přemáhala manžela, když se jí dotýkal a hladil. Musela se strašlivě přemáhat, a já si myslím, že právě kvůli dětem. Když na ni tak myslím, uvědomuju si, že já bych kvůli Pepovi a Mirkovi překousla mnohé. Možná i milování se ženskou, pokud by k němu z nějakýho mě neznámýmu důvodu došlo.

Jenomže Markéta udělala chybu, že jednoho večera vypadla z role a nachytali ji s jinou ženou, přímo in flagranti. Zatímco když přistihne žena muže s jinou ženou v posteli, je překvapená ženská většinou pasovaná do role hysterky (vždyť přece ječí, nadává, a kdo ví, jestli právem, protože kdyby se o manžela starala dobře, nikdy by za jinou nemusel), přistihne-li muž svoji ženu s někým, je hned obětí. Alespoň takhle doba před listopadovou revolucí přemýšlela. Je obětí, jemuž jeho žena, o níž se přeci stará (jak stará, chodí do práce jako ona), ubližuje i přes jeho nekonečnou dobrotu. Je oběť, chudák, podvedený jedinec, jeho žena zklamala a nasazuje mu parohy, a proto je přirozeně ta nejhorší na světě a měla by se stydět.

Ale když muž přistihne ženu s jinou ženou, není pouze oběť. Je oběť, a navíc chudák – a to chudák apokalyptických rozměrů. Chudák, který přežil manželský holocaust a stal se jeho jediným přeživším. Jako k takovýmu se k němu chovají i ostatní a viníka odsoudí tím nejhorším možným způsobem. Řečma ho svlečou do naha a vezmou mu jeho lidskost.

Markéta měla na vybranou. Buď vězení, nebo blázinec. Před tím ještě rozvod a ztráta dětí. Možná setkání s nimi až po léčbě a při kladném rozhodnutí soudu. Co vím, skončila v blázinci. Ve Slunečním paprsku nedaleko Prahy. Říkalo se mu mnohem sofistikovaněji: Léčebna pro duševně choré a dlouhodobě nemocné. Přesto šlo o blázinec v tom nejhorším možném světle. Nevím přesně, co se tam odehrávalo, a ani to vědět nechci, docela přesně však vím, že jejího muže jsem potkávala často, než se odstěhoval do Prahy. Jí jsem už nikdy neviděla. Ona nejspíš zase neviděla děti.

Já bych se zbláznila, kdyby mě od dětí odloučili. Kousala bych a škrábala, dokud bych se k nim nedostala. Rozsekala na kusy každýho, kdo by mi bránil. Žádnej blázinec by mě nezastavil. Prokousala bych plot, kdybych musela. Markétu asi drželi oblbováky hodně při zemi, aby ně něco takovýho vůbec nemyslela.

Já oblbováky neberu, a tak jsem musela na Pepíka myslet, aby se náhodou o mě něco nepovídalo a někdo mě nechtěl řečma svlíkat do naha. Copak o to, zájemci se objevovali – myslím o mě, ne o řeči, ale o svlékání do naha jo, hi hi – akorát jejich řady prořídly, když se na scéně objevil Pepík. Předsudky o rozvedených matkách jsou silnější než o západních kapitalistech.

Takže nakonec Mirek. Esenbák. Možná proto, že i pro ně za socíku platily předsudky. O nás, že jsme děvky, o nich, že jsou hloupé děvky. Víte, co znamenají hvězdičky na esenbácký uniformě? Jedna, že umí číst, dvě, že umí číst a psát, třetí, že zná někoho, kdo umí telefonovat. Mirek těch hvězdiček měl víc. Když tenhle vtip někde slyšel (ano, i tenkrát se říkali odvážné vtipy, ačkoli ne tolik na veřejnosti), říkal, že on je dál a tohle všechno už dávno zapomněl a mám a to lidi.

Brali jsme se a já byla ve čtvrtým měsíci. Na vítání občánků šel se mnou. Udělali nám společnou fotku. Měl na sobě uniformu. Tři stříbrné hvězdy ve stříbrným lemování hezky zářily.

Budete se mi smát, ale až když jsem tuhle fotku viděla, uvědomila jsem si, co jsem a co dělám. Já hipík (bejvalý, v duši pořád), s dvěma dětmi, dětmi lásky, jsem manželka nadpraporčíka, který by mě dost možná zmlátil pendrekem, kdyby na mě narazil na nepovoleným koncertě.

Někdo by si mohl myslet, že je na mě nasazený jako na pozorování. Vždycky se říkalo, že každý člověk na ulici má za sebou svýho fízla a samotní fízlové dva, ale nic takovýho. Jsem bývalá manželka emigranta, socialismus mi vychovává jeho dítě, alimenty neplatí, poněvadž nikdo netuší, kde doopravdy je, a do toho já si beru esenbáka, spím s ním, čekám jeho dítě, vařím mu, peru a žehlím košile a uniformu.

A představte si, máma ani táta, ani otec, dokonce děda nic nenamítají a na společných fotkách se hezky na sebe usmíváme, a na jedné dokonce děda jako mlátí Mirka pendrekem.

Tolik asi o tom, co s vámi udělají předsudky jiných. Nechcete být svlečení. Nepotřebujete se dostávat ještě do většího blázince, než je svět kolem vás. Předsudky vás změní vás k obrazu svému. Předsudky jsou pracovitější než Bůh.

Mirkovi vadí křížek na mém krku. Sundala jsem si ho. Prý nemá důvod, jenom mu prostě vadí. Schovala jsem ho do krabičky v šuplíku. Nejspíš mu vadí, protože nedělá na okolí dobře, když manželka esenbáka nosí na krku křížek – navíc Mirek má povýšit na důstojníka. Bude mít na výložkách zlatou pěticípou hvězdičku. A já proto já nesmím mít křížek.

Vždycky jsem si myslela, že by každý dělal věci jinak vědět, co nastane. Přizpůsobil se budoucím poměrům a už si připravoval pro budoucnost co nejlepší startovací pozice. Až pozdějc chápu, jak je tomu ve skutečnosti. Nejlepší pozice pro budoucnost mají ti, co žádné změny nečekají, a pouze se přizpůsobí poměrům

Já bych ani v životě příliš věcí neměnila. Možná legitimaci ROH bych neplnila tolika známkami, a spíš bych přemýšlela – o čem? O něčem zakázaném? Kdepak. Myslela bych na děti, na Mirkovo povýšení, jak dostane přidáno, jak připravím dětem oslavu narozenin, jak pojedeme na dovolenou do Chřenovic na Sázavu. Moje myšlenky nejsou politicky převratný, ani si nestaví do budoucnosti žádný pozice. Málokdo takový myšlenky měl – přestože později tvrdil opak.

Poslední známku jsem nalepila v červnu osmdesát devět. Budete se divit, sám Mirek žádal, abych s tím přestala. Pak následovalo několik dokonce

- dokonce odmítl povýšení.

- dokonce mi nezakazoval chodit na malé demonstrace (jen některé mi zakázal, kde se ukázali esenbáci ve velkým).

- dokonce mi řekl, abych zase na krku nosila křížek.

Jestliže zažijete v krátkém časovém úseku víc dokonce, mnoha věcem se potom nedivíte.

Praha si myslí, že je jako Hlavní město na vrcholu a veškerý důležitý věci rozhoduje sama – nebo se důležitý věci v ní zrodí. Podle toho taky Pražáci přemýšlejí a mají pocit, že jakmile se Pražáky stanou, už se kolem jejich zadků točí svět. My tady, na našem Západě vidíme věci jinak. Většinou jsme určovali tempo a měli věci dřív než ve svatý Praze.

Třeba na hudbě se dal dobře vidět zdejší pokrok pro Prahu. Jak se tady chytila na diskotéce nějaká písnička, do roka z ní byl v Praze hit a objevila se v rádiu nebo v televizi. Málo hitů vznikalo přímo tam. O filmech se ani není nutný bavit. Sem se jezdilo na americký hity a na Blízká setkání třetího druhu (to o těch mimozemšťanech u tý placatý hory) se sem z Prahy konaly dokonce jednodenní zájezdy.

Dokonce.

Takže nikdo z nás se tady ani nedivil, že v Praze něco prasklo. Pražáci juchali, demonstrovali, dělali svoji velkou revoluci, a veškerou svojí vírou věřili, že snad přišla od Pána Boha. My už v létě chodili do kina na trezorový filmy jako Spalovač mrtvol nebo Bílou paní (drž hubu a plav, hi hi) a věděli, že se konec velký Strany blíží mílovými kroky. V Praze se oslavovalo a popíjelo, my už měli kocovinu. V Praze se lidi rozhodovali, s kým a jakým směrem se teď vydají, my už na cestě kráčeli a slabší kusy nechávali za sebou.

Mirek patřil mezi ty silnější. Jako každej esenbák věděl svý a znal lidi, a jak se ukázalo, něco vědět a znát lidi, se ukázala jako ta nejschůdnější cesta pro kapitalistickou budoucnost. Ačkoli tahle cesta se vlastně nijak nelišila od cesty socialistický. Známý a vědět, stejný program, stejný tváře, stejný cíle.

Pro podporučíka si manžel došel až v nové době. Se zlatou hvězdičkou dostal i důvěru, že se s ním počítá. Ne každý tuhle důvěru dostal – a pozdějc jsem se dozvěděla, kolika lidem Mirek právě k nedosažení důvěry pomohl.

Rozvedu se. Když něco nejde, tak to prostě nejde. Mlátit mě nebude.