Podle některých drobných náznaků se dá poznat, že tohle se odehrává na začátku tohoto století, kdy se tohle taky stalo. Do písmene, do posledního prášku, do posledního bouchnutí brzd.
Neměla bych o tom vůbec mluvit, a tak budu pouze naznačovat. Vedle mě na posteli spala celebrita. Vy ji znáte, stejně jako já. Co jsem se později dozvěděla, její pobyt tady se ututlal a nikde se o tom nepsalo. Taky v tu chvíli nikoho nezajímala. Svoje nejzářivější období měla za sebou, a to další jí teprve čekalo.
Fetovala. Říkala, že fetovala vlastně pořád. Fetovala co si pamatuje. Nic kromě fetu nevnímala. Všechno ostatní nepovažovala za důležitý – kromě občasných světlých chvilek, kdy si představovala (ona tedy doopravdy věřila), že s fetem jednou provždy skončí.
Věřit se dá ledasčemu. Když jste na dně, klidně uděláte tu chybu, že věříte v sebe. Pokud jste si nehrábli na dno, ještě tomuhle nesmyslu věříte. Tady vám ho rychle rozmluví, protože všichni vědí, že nejde o nic jinýho než o pohádku na dobrou noc, abyste nezlobili a byl od vás na chvíli pokoj. Jenomže pohádky se dějí tam venku, a ne tady. Sem za plot pohádky nestačí a běda jestli tohle brzy nepochopíte. Na fantazie jste měli čas tam venku. Jak říká Vlastík odsud Out fucking there.
Vlastík měl životní smůlu, že se narodil, protože žít nechtěl. Od šestnácti se různými způsobama pokoušel o sebevraždu, ale nikdy nedokázal pořádně přitlačit na pilu (až na poslední nevydařený pokus), aby se dokázal zabít. Rýhy na zápěstích neměl dost hluboký, prášků si nikdy nevzal dost – taky sežral jenom plato Brufenu – dokonce se snažil spát s pytlíkem na hlavě, aby se ve spánku udusil, ale pytlík byl slabý a nakonec si v něm prokousal díru.
Díky němu nemáme vlastní zapalovač na cigára a musíme žebrat u personálu. Má ho jen Vlaďka, ale ta ho nikomu nepůjčuje, a jelikož jí všici prošácli stolek a věci, je jasný, že ho hlídá víc než oko v hlavě a v místě, kde nic hledat nebudu.
Vlastík se pokoušel upálit. Nebo roztrhnout plynem. Nevím. Vzal plastový zapalovač, dal ho do pusy a skousnul. Nic moc se mu nestalo. Prasklý plast mu pořezal dásně a ret a plyn, co strašně studil, mu projel jeho zkažený zuby, že věřím, že chtěl bejt skutečně mrtvej, poněvadž z takový bolesti by jeden umřel – jen ne Vlastík
Nakonec se na Modřanský trati rozeběhnul proti rozjetý tramvaji, jenomže ke svý smůle z místa, odkud ho musel vidět i poloslepej řidič. Mít něco v hlavě, vybere si jiný místo. Třeba Krejcárek nad Palmovkou. Tam tramvaje nekoukaj nalevo napravo a pěkně svištěj, a skočit tam na koleje z lesa, řidič ucítí jenom náraz a z chudáka Vlastíka zůstanou malý kousky.
V Modřanech tramvaj zastavila včas a Vlastík se ocitnul sotva pod reflektorama. Vyprávěl, jak řval jako tur a vší silou se snažil pod tramvaj natlačit. Tramvajákovi, kterej se šel podívat, co vyvádí, nadával, aby nebyl srab a pokračoval v jízdě.
Za ten kousek s tramvají si vysloužil další pobyt tady a za zapalovač v zobáku silnější dávky léků. Normálně bych si myslela, že by měl dostat kazajku nebo klec nebo takovou tu vypolstrovanou celu, jak po ní blázni skáčou do padnutí, ale tyhle tresty jsou dávno zastaralej mýtus. Několik dnů pěkně slintal na lavičce a pak se zase vrátil do normálu a koukal, jak by se připravil o život.
Normálně bych to čekala tady za plotem, jak jsem vídala v televizi. Víte, že si sednete do kolečka a zpovídáte se, možná pohádáte, a nakonec se všichni obejmete. Jako v americkej seriálech, kterejch jsou poslední léta v televizi kila. Jenže tahle americká doba k nám za plot ještě nedorazila. Ne že by se o nás nestarali, to zase jo. Občas jsme měli i podobný sezení, jenomže nikdo nic moc nepovídal. Kdo by taky co vyprávěl? Byli jsme tady všichni vlastně omylem. Nechtěli jsme tady být – a jestli jo, nechtěli jsme o tom nikomu vyprávět.
Navíc se nešetřilo chemickým svinstvem na dobrou náladu, jak se oblbovákům říkalo. Personál nestál o potíže a rozdával je nám už od rána. Každej tady ztloustnul, páč na tělesnou aktivitu se moc nedávalo. Při hrabání listí nebo podobnejch činnostech se spíš koukalo na klid než na udělanou práci. Některý dokázali sedět na lavičkách celý dny a vyrušilo je pouze oběd nebo večeře.
Já to zažila. Ze začátku. Trochu víc mě krmili, abych nezlobila (ačkoli jsem nechtěla) a všechno okolo bylo jako v tom vtipu o zářící kouli na obloze – udělala přes oblohu švih, švih, švih, a tři dny v hajzlu. Ne kecám, pro mě jen dva.
Je tu strašná nuda. Jediný, co se dá dělat, je kecat a kouřit (pokud máte oheň nebo někoho s ním na blízku – můžete odpalovat jednu za druhou, ale za dvě hodiny máte po ptákách a kašlete hlínu), těšit se na oběd nebo večeři a návštěvy. Jinej program nemáte. Dělání svíček nebo malování obrázků do programu nepočítám. Nebo si můžete zašukat. Za plotem se seznamuje dobře, nikdo si na nic nehraje. Rychlej šuk upevňuje vztahy, a kolikrát vám prášky způsobí, že ani nevíte, jestli jste to dělali, nebo ne.
Jako celej pobyt tady. Ani nevíte, jestli jste tu skutečně byli, a nešlo náhodou o pouhej divnej sen.
