Něco o bezdomovcích

O těch málokdo čte rád. A ani se nedivím. Spíš se o nich mluví - ale už na ně nemyslí. Jsou dobré téma pro "milosrdný žvásty". Ukázat se, poplácat se po ramenou. Já to vidím trochu jinak. Vidím a nebojím se s nimi mluvit. A psát.

Pokud jde o bezdomovectví, jako ve všem najdete variace na různé způsoby. V tomhle případě jsou základní dva: dobrovolné a nedobrovolné. U mě je celek jasno. Jestli chcete vidět další možnosti, zastavte se a rozhlídněte na Florenci. U těch vysokejch hodin v mini parčíku. Dřív se považovaly za něco zvláštního. Ukazovaly (a částečně furt ukazují) čas v jiných časových pásmech. Dneska nic zvláštního, avšak několik desítek let nazpátek cestovatelská kapička pro někoho, kdo nikam cestovat nemohl. V podzimní deštivý den, bez vyhlídky nikam, se tady člověk zastavil a hned věděl, kolik je v San Francisku nebo v Bombaji, a hned si představoval, jaký to tam právě je. A bylo mu trochu líp.

Dneska jsou hodiny pomalovaný jako všechno kolem a sny o dalekých cestách nikoho tímhle způsobem nezajímají. Čas taky ne. My, co sedíme okolo, jsme vlastně jedinou ukázkou času, jaký přichází.

Třeba Profesor X, holohlavej kluk na vozejku. Není mu ještě pětadvacet. Rodiče se na něj vykašlali a pro sebe ho získala ulice. Když mu bylo dvacet, nechal ho dealer zmlátit, až se už nikdy nepostavil. Když ho vyvezli z nemocnice, mířil rovnou do útulku a pak rovnou sem.

„A pak se ta kráva zeptala, jestli něco nepotřebuju?“ řekl Profesor. „Prej jestli něco nepotřebuju? A já na ní. Co takhle kolečko navíc, milostivá?

Helča se zasmála. Její smích zní chraplavě, skoro mokře, a opile. Přes opuchlá víčka jsou vidět záblesky modrých očí, vlasy okolo jsou cuckovaté slepence možná dřív jemných pramínků.

„To jako moje doktorka,“ řekne.

„To jako doktorka tam dole?“

„Sáhnul by sis viď?“ odvětí Helča. „Moje doktorka na všechno. Na gyndu už leta nechodim. Na co by tam taky koukali? Ha ha.“

Helča je jedna z těch, co bezdomovcem být nemusí, Tedy, kdo ví. Je jí přes padesát. Věřím, že kdyby sama nechtěla, nesedí tady s námi ani minutu. Je na ní vidět, že dřív bejvala hezká ženská. Skoro až moc hezká. Ani by si nás nevšimla. Prošla by kolem, nejspíš v nějakým pěkným kostýmku a spěchala někam na kafíčko. Jenže všechno se zvláštně zamotalo.

Měla dvě děti a udělala pro ně všechno, to jest doslova první i poslední. Dětičky měly tulení nemoc, tak šly z průseru do průseru a z exekuce do exekuce, protože když neděláte, žijete z půjček, který se hromadí. Nakonec kvůli nim prodala byt a rozfofrovala i dědictví po rodičích. Prej slušnej balík. A jak vypadalo, že všechno se už zalije sluncem, synáčkové se na ní vykašlali. Úplně ji smázli z vlastních životů. Ucítili pevnou půdu pod nohama, oba si našli nějaký krávy, a máma je už nezajímala. Dostala z toho nějakej záchvat. Od tý doby nepohybuje dolním rtem a je tady s náma. Dalo by se říct, že jí přeskočilo z mateřský lásky.

„Tak ty se už nenecháš vyšetřit, co?“ zeptá se Masák.

Chlap zarostlej jako Krakonoš, jemuž mezi vousy prorůstají nudle a špína všedního dne z ulice. V ruce má plastovou dvoulitrovou láhev, v níž má oblíbený drink, víno a do toho kapku Okeny. Silný a účinný.

Masák je klasika. Lenoch ve středních letech, kterej než by dělal, chvíli pobírá podporu, pak něco ukradne nebo se uživí na základě „občanský výpomoci“ – to jest, že vás požádá o „nějakej drobák“. Když mu hloupě odmítnete a on nebude mít náladu, možná vás zmlátí přímo na ulici. Vybere si vás podle toho, jak usoudí, jestli vám lidi pomůžou, nebo ne.

Nikdy netrpěl nouzí na přístřeší. Vždycky si našel místo, z něhož někoho vyhodil, aby sám byl v teple. V nejhorších mrazech používal trik s milosrdenstvím. Měl čuch na lidi. Jak věděl, kdo je dobrák a dá mu peníze nebo koho lze zmlátit bez zastání. V tramvaji zase poznal, kterej tramvaják má moc měkký srdíčko a lze na něj použít fintu s nemocnym člověkem, aby ho hned nevyhodil.

Vyhlídnul si tu dobrou duši, zasedl do tramvaje, trochu se ohřál, a jak se blížila konečná, začal se kroutit. Koulil očima a zíral na svět jako na něco neskutečně děsivýho. Tramvaják ho přirozeně chtěl vyhodit, a jak Masák uslyšel: „Konečná, vystupovat,“ a zahlédl blížící se postavu v uniformě, upřel na ní skelný pohled, zamručel a vypustil z koutku dlouhou slinu na klopu. Záchvat jako z učebnice.

Měkkýmu srdíčku se ho zželelo a hned volalo vysílačkou sanitku. Kolikrát ho rozesmálo, když slyšel, jak z dispečinku tramvajákovi říkají, aby dotyčnýmu poskytnul první pomoc. Tý se nikdy nedočkal. Pochyboval, že by měkký srdíčko mělo i silný žaludek cokoli si s ním začít. Pouze jednou zažil, jak se ho tramvaják dotknul špičkou boty a zeptal se: „Tak co, je vám líp?“

Bylo mu pokaždý skvěle. Venku mráz, v tramvaji teplo, a už se čekalo na sanitku a vědělo se, že se pojede na na pohotovost a mrazivou noc přečká v teple.

Doktoři z celý Prahy Masáka znali a vždycky si po příjezdu řekli svoje.

„Tedy, pane Masák, že se nestydíte?“ řekli a Masák se rozzářil jako sluníčko.

Vytáhnul tradiční plastovou láhev a dle etikety přítomným nabídnul.

„Pojďte si dát. Nebojte se. Na zdravíčko, dneska je zima!“ a přihnul si.

Tramvaják se červenal a tvářil jako pitomec. Koukal po ostatních a omlouval se.

„To je v pohodě!“ říkal doktor. „Pan Masák má praxi, že, když je zima? Tak kam pojedeme?“

„Jsem jen váš, pane doktore. Patřím jen vám,“ smál se na celý kolo a nechal se vyvádět k sanitnímu vozu.

Kdykoli podobnou historku vyprávěl, málem se smíchy pochcal.

„Vy jste vážně prasata, chlapi,“ řekla Helča a odtáhla Masákovu ruku ze svýho klína schovanýho ve špinavých legínách s mastnými fleky.

„Ne, my jsme mazliví medvídci, hi hi, viď mladej?“

Profesor hned přitakal:

„To si piš, mazlivý. Pěkný, jen si sáhnout na huňatou srst. Když si odmyslíš to křeslo, jsem hotovej manekýn. A kdybych neměl nohy, měl bych ho až na zem.“

Masák zahučel hurónským smíchem, až se rozkašlal, a proto si zapálil.

„Myslíte je na jedno, čuňata. A ta doktorka mi povídá, že bych se prej měla šetřit. Odpočívat. Já na ni koukala jako píča a nevěděla, jestli to myslí vážně.“

„Opravdu by si měla odpočívat,“ řekl Profesor a kmital jazykem, jako by lízal jahodovou zmrzlinu a Masák si přihodil:

„A já vím, na kom, pusinko, ha ha, to by byla sranda. Jen tě pohladit, ha ha.“

„A ta doktorka na mě kouká,“ pokračovala Helča. Když byla opilá, a to byla skoro pořád, jak mluvila, trochu mlaskala, „jako by mluvila s nějakou ženskou z parlamentu. Já ta sedím, svetr špinavej. Vím, že páchnu až za roh, i když jsem se před tím opláchla. To zase nejsem prase. Sestra se ze mě div nepoblije. A doktorka na mě čumí, jako by mi chtěla poradit zůstat v posteli a chlemtat čaj.“

„Ha ha, to by bylo fajn. Válet se na Florenci v posteli, a když se odkopeš, tak tě lidi přikrejou.“

Helča si odchrchla, jako před velkým projevem.

„Jsou to jenom doktorský mrchy! Vona mě vidí, a řekne takovou píčovinu. Ale pořád lepčí, než aby mě rovnou kopla do zadku. A jak lidi v čekárně čuměli. NEČUM!“ vykřikne, až se všichni otřeseme, a hned zasmějeme. „No podívejte, jak tu všichni čuměj!“ volala kolem sebe, až se konečně lidi otáčeli a trochu si náš všimli. „NEMÁTE CIGÁRO, TAK MI MŮŽETE!“

„Tedy Heluš, ty jsi dneska nějak v ráži,“ povídá Profesor a upraví si s vozíkem pozici, aby líp viděl na lidi.

Ten náhlý zájem nás baví. Jak po nás koukají, jako by si náš všimli poprvý. Je to sranda, než někdo zavolá policajty, ale to se nestává často. Lidi vejraj, jako bychom se objevili z neznámý dimenze. Potom stejně rychle odvrací zrak.

„No, aby taky ne,“ povídá Heluš, v očích má trochu slzy. Ne od pití. „Jen se na něj podívej. Jen choděj a čuměj. A myslej si, jak se nemaj špatně. Pořád držkujou, že je někdo okrádá, že nemaj prachy, že jim nikdo nepomůže. SE MUSÍTE POSTARAT, ČURÁCI!“

Masák dal Heluš trochu loknout: „Klídek, Helčo, nebo nás odsud vypakujou. Hele, támhle čumí nějakej securiťák. Zavolá poldy a já jsem v podmínce.“

„Jo, brzdi trochu, a nechlastej tolik“ řekne Profesor a trochu zaskřípe vozíkem.  

„Ale co furt máte? A nemakejte na mě těma prackama. Na ně čumte, na ksichty. No, co čumíte?“

Když na Helču vzpomínám, byla něco jako psycholog. Chtěla nechat vykřičet celý svět, aby se sám se sebou trochu vyrovnal a ulevil si.

„Ale co jen si čumte. Čumte si, hovada. Zkurvený. Chcete si sáhnout, tak si sáhněte, já toho mám dost!“ křikla a publikum vidělo, jak si sahá na povislá prsa za strakatým svetrem

„No Zagorku tedy něděláš, ha ha,“ řekl Masák a sáhnul si.

„Co mi je ohmatáváš, dobytku. Sahej si na svoje. Jo ty žádný nemáš, tak to si sáhni. To jo, ha ha!“

„Ty jsi ale hvězda,“ řekl Masák a zakvičel u toho. „Ty se umíš odvázat, Heluško!“

Zrovna se na ně podíval chodec.

„Co čumíš, zmrde,“ houknul Masák. „Jdi si po svejch, jestli nechceš do držky!“

Větu zaslechla kolemjdoucí paní a hned spustila. Podobní moralisté se objeví každý den. Nechtějí pomoct, jen v sobě trochu zalít kytičku s pocitem, že dělají něco pro blaho druhých. Těch svých druhých.

„Nemůžete se chovat slušně? Nejste tu sami?“

Helča vyřídila věc jako dáma:

„Závidíš, píčo? Na tebe už nikdo nesáhne, co,“ a prsila se i s Masákovýma rukama na hrudníku. „Už nelepíš viď? Já ti klidně trochu kundího mlíka pujčím.“

O tomhle slušná madame v přípravce na život neslyšela a nevěděla, jak reagovat. Profesor jí situaci vysvětlil rychle:

„Jdi do prdele, ty pizdo!“

„Jo, táhni, než ti ji natáhnu!“ přidal se Masák.

„Jste ostudou města, fuj!“

„Ty jsi ostuda a kunda k tomu,“ pokračoval Profesor. Chytnul se za kola, jako by chtěl proti moralistce vyjet jako rytíř při souboji.

„Vypadníííí…“ křikli Helča a Masák současně.

Madame pochopila, že se k pokárání nikdo kolem nepřidá. Možná jí nezájem zaskočil. Nicméně věděla, že právě prohrála.

„Zavolám na vás policajty!“

„Vypadníííí…“

„Abych na tebe nezavolal svýho macka,“ přidal si Macák a galantně nabídl madame láhev na přípitek. „To je policajt, to bude pokutička. To budeš koukat. Máš na ten svůj ksicht technickou?“

Profesor se zasměje, až se rozkašle. Madame se otočí na podpatku a odejde, jako by šla oznámit, že zachránila celej svět. Ani se neohlédla.

„To jsou dneska lidi,“ říká Helča. Nechává si hladit prsa. Ani o tom už neví, jak je opilá. „Voni tě už dneska jenom nenakopnou. Oni tě rovnou zavřou. VY JSTE KUNDY!“

Ale nikdo se za tím neotočí.