Něco málo o pedofilech (a obětech)

Tohle téma se opravdu moc neukazuje - asi pro jeho nepříjemnou pachuť v něm. Lidé nemají rádi témata, u nichž si musí pro uklidnění říkat: "Tohle se nám stát nemůže!" Mně se to taky nestalo - ale můžu vyprávět za někoho, komu ano.

Takže vyprávím za J.:

S úchylnými lidmi jsem se potkal už jako malej. Dokonce v krátkým časovým úseku. Bylo mi osm, když jsem chodil do skauta. Nijak mě to nebavilo, ale než mě vyrazili pro neschopnost (nebo jak by se řeklo, pro nepřeklenutelné rozdíly), jel jsem s nima na tábor.

Bylo to někde na severu, u Rumburka. Pamatuju si, že jsme bydleli v indiánských tepee a vedle byl rybník a v něm žili raci, takže muselo jít o skutečně čistou vodu a prostředí. Měli jsme dva vedoucí. Nevzpomenu si na jména, i když všichni dostávali debilní přezdívky. Mně říkali Žabáček. To nezapomenu. Klidně mi mohli říkat Víla Análka, pojmenování by vyšlo na stejno.

Ten jeden vedoucí byl docela v pohodě. Hrál na kytaru a jezdila za ním kočka s dlouhejma černejma vlasama (říkal jí Princezna brazilská), občas si s ní odskočil do lesa na procházku. Dalo by se říct, normální chlap. Druhej už tak normální nebyl.

Ráno jsme se koupali nazí. Chodili v plavkách celý den a hráli hry, při nichž jsme se dotýkali. Vždycky vypadají nevinně a zábavně.

Třeba hra na rodeo, pravidla jsou jednoduchý. Jdete na čtyři jako děvka, někdo na vás nasedne a vy se ho snažíte vyhodit ze sedla. Držet se smíte jen za lem plavek. Já byl lempl, takže jsme nikoho neshodil, ale druhej vedoucí si dával záležet, aby svýmu jezdci zatopil – byl hřebeček nespoutanej. A kluci se chtěli udržet, tak frajerovi rukou zajížděli dál za plavky a snažili se vydržet.

Asi frajer pochopil, že já ho mám na háku, a rozhodně nechci u nějakého skauta zůstat, takže mi dával čočku. Jednou na večer přišel do stanu, když jsem se převlíkal do tepláků. Měl jsem zrovna na sobě jenom tričko. Projel mě pohledem a pak popadnul, že musím jít hrabat suchou trávu z placu na nástup.

Jako vyjukaný děcko dost věcí neřešíte, takže dostanu hrábě a jdu hrabat. Žížalka mezi nohama mi visí, prdelka třese a on se na mě dívá opřenej o zkurvenej totem. Nic nedělal. Ne že by si ho prohrábnul, pohonil, jak se říká narovnal koule, ne. Jen se díval. Kdo mě tam z kluků zahlídnul, zasmál se. Víc nic. Nikdo nepřiběhnul, aby mi podal trenky. Děcka se chtějí vyrovnat svým vzorům.

Druhýho úchyla jsem potkal o rok dva později. Chodil jsem do takový starý pískovny, kde se dalo na několika metrech čtverečních předstírat, že jste na nějakým romantickým místě. I když u skauta jsem skončil a byl tam za vola, něco ve mně klučičího bylo, tudíž jsem pořád toužil po ohýnku a romantice, ke který jako malej kluk nepotřebujete moc.

Čekal jsem tam na spolužáka. Běžely prázdniny a v Praze moc spolužáků nezůstávalo. Ne že bych si s tím klukem rozuměl na sto procent, ale byl v Praze a člověk se necítil tak sám. Vlastně patřil úplně jinam než já. Už hulil, měl pornočasáky, jednou svý mámě štípnul vibrátor a dotáhnul ho do školy. Učitelka ho zabavila – a co vím, druhej den si pro něj majitelka přišla.

Tak jsem na něj čekal. A vidím, že se blíží. Má na sobě koženou bundu, i když bylo teplo, a kalhoty. Dokonce jsem snad zamával a on odpověděl. Až za chvíli koukám, že to není on, jen má podobný hadry. Jinak je to starej chlap.

S tím starej je to taky na hraně. Dítěti každej dospělej přijde starej a je jedno, jestli mu je pět a dvacet nebo šedesát. Ten chlap o mně celou dobu věděl. Já si ho všimnul, až když jsem zvednul hlavu od ohniště, v němž jsem se snažil rozfoukat plamínky. Moc dřeva okolo nebylo, papír byl mokrej, a tábornický věci mi fakt nešly. Seděl na svahu, za křovím a koukal. Asi dost podobně, jako vedoucí opřenej o totem. Trochu jsem se ho bál. Přeci jen historky o zlých pánech se znali od pradávna a věta, že nemáte nikam chodit s nikým cizím, je evergreen.

Já neutekl. Zmizel sám. Tedy myslel jsme si, že zmizel. Teď vím, že na mě čuměl dál. Ještě jsem nevěděl, jak věci v lidech rostou (ha ha) a jak se touhy stupňují – léty nebo minutami.

Nakonec jsem chlápka zahlídnul tak třicet metrů napravo, jak chčije u stromu. Na tom chcaní mi přišlo něco divnýho. Měl spuštěný kalhoty až ke kotníkům a chcal jako malej parchant. Asi vycejtil, že se na něj dívám (neb mě po očku sledoval), a najednou se prudce otočí, ruce dá podél těla a zavrtí se jako tanečnice u tyče. Vidím i na dálku černý chlupy a mezi nimi hadici. Přijde mi velká. Dětem přijde všechno velký. Ruce plandají a on se vrtí a hadice poskakuje sem a tam, jako by házel lasem.

Nepamatuju si, co bylo dál. Nic zvláštního na zapamatování. Takže nevím, jestli stříkal nebo pouze předváděl. Ani se nesnažil víc přiblížit. Pozdějc přišel spolužák, ještě s jedním týpkem, a my jsme šli na konečnou autobusu sbírat vajgly na pokouření.

Je to už dlouho. Obojí je už dlouho, ale já si zážitky pořád pamatuju. Asi jsem nějaký věci odfiltroval, ale kostra je pořád stejná. Někdy si tak říkám, jak si tihle úchyláci vybírají svoje, ne oběti, nýbrž svoje cíle. Co je tak na vás začne zajímat, a proč právě vy? Dlouhou dobu bych se sázel, že v tom hraje dost roli náhoda, dneska už bych se do sázky tolik nehrnul. Někdy něco v těch druhých vycítíte.

Vycítíte a pak si možná rozumíte. A společně kráčíte do pekla.