Nechtěl jsem a říkal jsem si, že moje psaní o letošních volbách skončí včerejší povídkou a budu pokračovat ve psaní románu.
Copak to taky není zajímavé? Za Klánovicemi v kukuřičném poli najdou ráno po bouřce mrtvou a znásilněnou ženskou. A do toho lidi kolem - ženská, co vede sektu, chlap, který má za alter ego ženskou, emo holka, obyč holka - a do toho ta mrtvá, která není tím, kým se za života ostatním zdála.
Kam se na tohle hrabe psaní o volbách?
Ale hraje se do poslední vteřiny, a tak se agituje a přemlouvá a diskutuje do posledního dechu a do posledního argumentu.
Nechci agitovat, od toho jsou tu jiní, já už mám hotovo a připravuju se na literární přesun do kukuřice - ale uvědomil jsem si, že v tom shonu, jak jsem psal o té a té straně, jsem nikdy nepsal o tom, jaké jsou třeba přesvědčovací metody, když vás takhle někdo zastaví na ulici a zeptá se, jestli jste už rozhodnutí.
Tohle téma je univerzální, protože jak jsem si uvědomil, třebaže jsou jiná témata stran a jiná témata samotných ideálů, přesvědčovací metody jsou všude stejné.
Chytla mě jedna paní a jestli prý jsem rozhodnutý? A já že jo, ale jí se to nelíbilo jak, a tak mi začala vyprávět, že bych se měl rozhodnout jinak.
A už to jelo.
Moje chyba a moje zklamání. Vždycky skočím jako na špek na to, že při podobných příležitostech a událostech myslím na diskuzi. Ale ona se diskuze nekoná. Proč by měla? Přesvědčování je takový nádechový monolog. To je takový ten monolog, jak to vypadá, že člověk ani nemusí dýchat a jede a jede a jede.
Ne že by bylo co říkat nového, ale pořád můžete opakovat, co už se řeklo. Nemá význam se hádat, jestli je to pravda, nebo ne. Ono se to s pravdou má totiž všelijak.
Diskuze tedy nemá význam. Nejvíc proto, že se neočekává. Ono takové přesvědčování je vlastně taková další televizní debata bez televize. Akorát tam chybí manželky.
A taky upřímnost.
"Není pořád doma, a když ano, je utahanej. Pak s ním nic není. Kdyby radši dělal něco pořádnýho. Jo jasně, prachy slušný, ale taky to není všechno. Bejt manželkou politika je pěkně na hovno!"
Monolog, který se tvářil za diskuzi, ale diskuzí nebyl, nikam nevedl, a třebaže paní se snažila manévrovat se známými mediálními pravdami a jinými pravdami, kterou tu první vylučovaly, nikam mě a sebe neposunula. Nakonec jsem se rozloučil a odcházel - paní za mnou ještě pokračovala a mávala deskami a roztahovala ruce, jako by měla křídla a hrála si na nějakého pohanského boha.
O něco později mě napadlo, že se možná chtěla jenom vykecat, ale zahalila to do roucha potřeby s nápisem "Změnit svět!"
V tramvaji se bavily dvě holky. Asi tak osmnáct a kousek.
"Já k volbám nejdu. To po mně nikdo nemůže chtít!" řekla první.
"Já taky ne!" řekla druhá. "A jestli mi Dobi něco řekne, tak mu asi ukousnu hlavu!"
Tohle jsem řešil je to den zpátky. Článek, kdy mladí nechtějí k volbám - že prý nemají dostatečnou motivaci.
To je omyl, mají. Akorát jinou. Mladí jsou motivováni médii, jak moc hezký život je čeká - že budou bohatí, slavní, obdivovaní, takže nějaká politika je jenom pro lidi, ty chudý, který vlastně nejsou bohatí a slavní a obdivovaní, tudíž se oni o ni starat nemusí. Oni ne, oni mají jinou motivaci.
Já vám povím, zlatá kukuřice. Mívám pocit, že těmhle lidem, po většinou živým (někdy ale i to ne), stvořeným někde v hlavě, rozumím tak nějak víc něž těm, které mám blízko sebe v reálu.
