Chtěl jsem psát něco úplně jiného. Dokonce jsem nechtěl tentokrát psát o něčem špatném. Nechtěl jsem psát ani o virech. Ale zase se to nějak sešlo.
Je viditelné, jak se mnozí lidé v současném stavu krize snaží a jsou jinými lidmi než dřív. Koho by taky napadlo před měsícem, že někdo bude dělat něco zadarmo a bude se chovat úplně jinak, než jak je "normální".
Přiznávám, že jsou lidé, kteří se takhle ve společnosti a ke společnosti chovají stále (stav nestav) – ale není taky ničím zvláštním, že výjimečné situace vedou k výjimečnému chování, bohužel z obou stran spektra smyslu.
My tramvajáci, ostatně jako ostatní řidiči MHD a jiní pracovníci přicházející do styku s lidmi, zažíváme nyní při své práci smíšené pocity. Nebudeme si nic nalhávat, lidí není moc, provoz je slabý, nehodovost skoro na nule – na druhé straně jsme vystaveni vyššímu riziku nákazy, poněvadž se pro některé "členy společnosti" stáváte se svým prostředkem jejich karanténou. A já nevěřím, že jsou v ní všichni zdraví.
Ale o tom taky psát nechci. Chci psát o něčem jiném.
Třebaže restaurace a bary jsou zavřené a žádají za to kompenzaci – a já jsem se k tomuto problému už vyjádřil komentářem ve znění:
Tohle je moc složitý. Samozřejmě, že chtějí pomoc – kdo ji nepotřebuje, že? Ale mně se nelíbí, že je to formulováno tak, jako že Vláda nařídila, a proto je na vině a má platit.?Pokud je to takhle chápáno, můžeme se zařídit jinak – nechat otevřeno, ale na dveře dát ceduli: "Dobrý den, pojďte dál, budete obslouženi, ale hrozí vysoké procento nakažení smrtelnou chorobou."?I tohle je řešení.
Třebaže jsme právě v tomhle směru spadli do ekonomické recese, pořád se najdou lidé, kteří se rádi napijí, a třeba tím trochu zmírní psychickou zátěž ze dnů kolem sebe. Nemám nic proti tomu. Proti nemocem se dá bojovat různými způsoby – jen prosím některé (nebo stavy po nich) neukazujte v MHD.
Nebyl to člověk, který by měl s pitím větší zkušenosti. Asi se jenom nechal víc nalákat démon alkoholu, což mu ovšem neuděluje pardon, aby se choval jako dobytek a v téhle situaci svým rozhodnutím zaměstnával několik lidí, kteří mohli být užiteční někde jinde.
To mi na celé dnes popisované věci vadí. Ta lhostejnost ke stavu věcí, které kolem jsou. Neschopnost domyslet svůj čin do konce, nebo ho naopak domyslet s tím, že lidi prostě naštvete – je to stejné jako příklad betonových pražců posazených na koleje.
Tak jsem toho mladíka dovezl na konečnou, on tuhý jako kokosový ořech a na nic nereaguje – nic znamená, že se ho nesmíte dotknout, vůbec, odstup neodstup. Můžete tak maximálně zvednou hlas, dělat hluk, zvonit jako budík – a modlit se, aby nešel kolem někdo, kdo v tom hnedka uvidí ponižování bližního svého a napíše na vás stížnost. I to se stalo.
Řešení je, že zavoláte na dispečink a oni přivolají hlídku policie. Než dorazí, musíte tu "mrtvolu" stále hlídat. Nemůžete jít na záchod, umýt si ruce, dělat si své věci, které děláte o přestávce – nemůžete nic, jen ho hlídat.
Jak jsem řekl, že vy nemůžete na toaletu, neznamená však, že nemůže on. A tak prostě ho hlídáte, a já poprvé v životě na vlastní oči viděl něco, co jsem zhlédl jenom ve filmech nebo v televizi, a slyšel zvuk, který je trochu jiný, než jak mi ho příběhy ukazovaly.
Pořád nemůžete nic dělat. Chcete, ale nemůžete. Co kdyby tomu dotyčnému to pak vadilo. Ještě by se pak třeba jeho Papá mohl s vámi pohádat, že jste se nechovali jako pravý profesionál. Netolerovali jste ho. To se taky už stalo.
A tak koukám a říkám si, alespoň má roušku. Hodný chlapec.
Teď k policistům. Přijeli tři.
Není sporu o tom, že práce mají víc než dost a vždycky jí víc než dost mít budou, i za cenu toho, že za více práce jim automaticky nepřipadne vyšší odměna. Víte, já na tramvajích jsem si o sobě myslel, že jsem taky něco jako tvrdej kluk, že ledacos snesu. Jako že i mě nic nerozhází a ustojím hodně. No, ale včerejší večer to mi spadnul hřebínek.
Tak ho vytáhli a on jim nadával. Sprostě. Jak jinak. Nadávat sprostě policistům je trend. Kdykoli ho mohli sundat jednou ranou, dát mu deku, a osud ví, že by si ji mladík za své arogantní chování (že se ožral nebo zfetoval není omluva) zasloužil se vším všudy. Neudělali to. Poslali ho do parku, aby se vyvětral.
A ještě věc. Mladík to neustál a po několika metrech padnul jako v krasobruslení při špatně odpíchnutém Rittbergeru. Policisté se na to mohli vykašlat, ale oni ne. Vrátili se k němu a zkoumali, jestli není zraněný. Nebyl. Opilci zranění ustojí, protože při pádu nezatnou svaly jako střízlivý člověk.
Ruku na srdce – někdo, kdo vás má na háku, nadává vám, sprostě, pošle vás někam (dokonce si pořád stahuje roušku), a pak padne na hubu – kdo by se šel na něj podívat a zjišťovat, jestli není zraněný?
Mladík chvilku krasobruslil po tmavém parku (nebylo to na první místo, ani na desáté) a pak uviděl ve svém zorném poli tramvaj (mojí) a hodlal nastoupit. Asi chápete, že jsem tuto závadovou osobu nemohl do vozu pustit. Ne že bych se bál, že vykoná další potřebu. Mladík hodlal nastoupit uvolněný a vyprázdněný. Ale já zrovna desinfikoval sedačku. Ještě štěstí, že jsem měl jet do vozovny, protože jinak bych taky tramvaj vyměnil.
Jeho nástup nebo spíše pokus o něj mi připomněl zombie filmy. Plácal do dveří, mručel a jeho mozková kapacita nemrtvého stvoření odmítala přijmout impuls neuronů, že se dveře neotevřou – plác plác plác, mruuuu, mruuuuu.
Prostě nejel. Nemohl. Omlouvám se všem hodným lidem, kteří by si ho jistě vzali domů, omyli ho, nasytili, vyprali a čekali, až se z toho vyspí. Omlouvám se i členům neziskové organizace Opilec není zločinec.
Na závěr připojuji fotku, co taková tekutina ve voze dělá, když se vůz hýbá. Ano – teče. Teče všemi směry a žel i k nám do kabiny. Že je tam ještě stupínek, vás nijak neochrání od pocitu, že se najdou mezi námi tací ( i v téhle době), kteří na vás prostě...
Však víte.
Kolega H. při pohledu na fotku poznamenal: Když nás nedostane Covid-19, tak tyfus.
