Myslím, že to řekl Steven Spielberg, že nejlepší cesta, jak si rozumět s diváky (případně se čtenáři, nebo posluchači příběhu, jak chcete), je podávat jim hořkost světa v karamelách. Svět se poté zdá vyvážený.
Když jsem se dneska dopoledne podíval na stránky FB, pochopil jsem, že hokejový zápas s Američany dopadl dle našich nejlepších představ. Mluvilo se cosi zázračném brankáři, o síle českého lva, o návratu legendy, a zase cosi o Naganu (Bože, zase Nagano, opravdové prokletí našeho národa s ukázkou, jak my Češi vyžijeme s málem na dlouhou dobu).
(Já na FB kamarádům odpověděl, že vše je pouze tím, že tým začala na poslední chvíli trénovat Ester Ledecká. Poněvadž ta umí překvapit. Ta je zlatá – a pro některé moje kolegy tady na blogu dokonce platinová.)
Přirozeně není pochyb o úspěchu, jaký hokejisté svým výkonem vybojovali. Pravda, určitě se mezi námi najdou tací, kteří si už myslí, že úspěch je z poloviny (z té větší poloviny) jejich zásluhou, a kdyby se do toho sami neopřeli a ráno ve čtyři nepustili televizi, kdo ví, jak by zápas vůbec dopadl. Pořád je však úspěch dílem hokejistů a přípravného týmu, případně trochu fanoušků v hale. (Na přenos energie na dálku nevěřím, tu pohltí vesmír a někdy z ní dělá modré díry – co to je, nevím, ale četl jsem o tom, ale autor to taky nevysvětlil, ale prý tomu věří. Tak nevím.)
(Neodpustím si zážitek ze včerejška, kdy se na téma nadcházejícího zápasu bavily dvě mladé slečny v tramvaji, a když jedna říkala, že dneska není s Romanem, protože šel spát, a že se ráno bude dívat na hokej, druhá kysele odvětila, jaká je to řehole hrát hokej, že jí by to tak bavilo vstávat po třetí a hned jít na led.)
Je škoda, že jsem se včera krom moudré slečny nesetkal i s nadšenými reakcemi na přicházející utkání. Jako by se vůbec nehrálo. Všehovšudy jsem viděl jen jedno, a to bylo od člověka, který měl noční, a věděl, že po šichtě nepůjde spát a bude se dívat. Jinak ticho po pěšině.
K té pěšině – často se říká, že cesta je důležitá, někdy snad víc než její cíl. U nás se však zdá, že cesta začíná většinu z nás zajímat, až když se blížíme k cíli, a ten cíl se před námi začíná rýsovat. První polovina té cesty (větší polovina, ha ha) zajímá málokoho. Jako bychom nechtěli zbytečně plýtvat energií, když je výsledek zatím nejistý.
A teď se dostávám k tomu, co by se stalo, kdybychom se dostali do finále. No, co by se stalo, buď ho vyhrajeme, nebo prohrajeme – eventualita, že během utkání střechu haly urve kosmická loď a všechny hokejisty odveze do sbírky na 4 rigol je silně nepravděpodobná.
Ale kam právě nás může odvést euforie před samotným finále? Nejspíš se zase začneme všichni milovat, objímat, skákat (jo, já vím, hop hop hop), mávat vlaječkami a troubit klaksony, vykřikovat cosi o národní hrdosti, a narychlo se budou instalovat obří televize po náměstích.
Je to všechno fajn, a je to všechno strašně hezký. Až by člověk propadnul pocitu, jaký je to u nás skvělý, a jak si Češi rozumí a dokážou držet při sobě. Je smutné, že aby si tohle náhodný divák myslel, musíme mít po úspěšném čtvrtfinále a nejlépe i vyhrát ve finále.
Jenže co pak? Zase se propadneme do prokletí, jak něco máme, a úplně zapomeneme na to, co stejně tak nemáme a co jsme prošvihli nebo co podle nás nedokážeme změnit. Avšak proč vlastně smutnit? Máme svá drobná prokletí krátkodobých radostí, které umíme natáhnout jako žvýkačku a olizovat její chuť, přestože už žádnou dávno nemá a stává se pouhým datem a vzpomínkami starších, jimž mladí ne příliš rozumí. A aby třeba rozuměli, museli bychom citovat Nietzscheho a jeho slova, že každá generace musí vyhrát svoji válku (Nagano).
Abyste si nemysleli, úspěch hokejistům přeju. Ne proto, že budu pociťovat zvláštní hrdost nebo něco takového (neumím ani bruslit a nikdy nebudu), ale po výhře svět alespoň na kraťoučký zlomek něčeho dlouhého uslyší o naší zemi v lepším smyslu než obvykle. Možná, že někoho ta mini zmínka k nám naláká a bude chtít vědět, jaký národ má takové skvělé hokejisty. Přijede a rozhlédne se.
Pravděpodobně toho v nás samých moc neuvidí. Pokud se ovšem někde kolem nebude rýsovat finále něčeho významnějšího. Což je ale koneckonců výzva pro všechny. I když někteří z nás neumí bruslit (a nikdy to umět nebudou), můžeme si zavázat potencionální brusle a vyrazit na led čehokoli a hrát o své velké finále a vítězství – hrát a nebát se o průběžných výsledcích napsat těm druhým na sociálních sítích.
Sice se zprvu většina setká s nepochopením a slovy, že samochvála smrdí, ale to nevadí. Kdyby měl druhé chválit zase jen ten další druhý, většina by se za život žádného uznání nedočkala.
Takže, dámy a pánové, na led – a kdybychom v neděli ráno vyhráli (milá slečno z tramvaje, nebojte, oni ty sportovce z postele vytáhnou, žádný strach), tak až budeme mávat vlajkami a auta troubit (hop hop hop), začněme přemýšlet, jak to udělat, aby se někdy vlajkami mávalo a troubilo klaksony kvůli nám. Bude se tak mávat vlajkami a troubit auty mnohem častěji než s mezerami desítek let.
A přemýšlet můžeme, i pokud nevyhrajeme. No a. Některé prohry jsou přeci jenom začátkem vítězné bitvy.
Hezký den.
