Cože, přes padesát let někdo čekal, aby někomu vyznal lásku – pomyslela si Penelopa, když si na internetu přečetla zápletku literárního díla odjakéhosi cizího spisovatele.
Ne že by ve svých skoro dvanácti letech (chyběl jí do věku dvanácti jeden den) začala s těžkou literaturou a k románovému dílu se dostala náhodou, když na síti hledala, jaká je pravděpodobnost, že brzy umře. A že brzy umře si uvědomila, když její otec v panice před vlastním bolestivým koncem zavřel na víkend její matku do dětského (jejího) pokoje, protože z práce dorazila s rýmou. Když Jí (matce) bylo později onoho pátečního odpoledne manželem vysvětleno, co všechno se od ní přes víkend očekává (což znamená, že od něj se neočekává vůbec nic), přepadly matku navíc záchvaty kašle a celková tělesná slabost.
Matka pokoj opustila i přes vlastní protesty v úterý a Penelopa se do něj vrátila. Do té doby čas trávila v obýváku před televizí a musela spát v ložnici rodičů. Seděla ve svém pokoji něm i teď a uvědomovala si, že celý plán s narozeninovou oslavou už dávno vzal za své a zázrak se nestane, přestože by si ho tolik přála. Přeci jenom dvanácté narozeniny jsou za život jenom jednou (jako ostatně i ty další), ačkoli si uvědomovala, že mnohé věci jsou najednou v jejím životě za uplynulý rok úplně jinak než kdykoli jindy. Mnohem víc jinak.
A teď jako by za to všechno měla platit daň. Mohla o trochu víc než dřív, a zničehonic nemůže skoro nic. Jenom sedět doma a učit se. Před rokem seděla s rodiči v hospodě (odpoledne), dostala dárky, dala si limonádu, připadala si jako na prahu "dospělosti" – nešla už do kina už jenom s rodiči, doma oznamovala svůj názor, a k tomu objevila celý arsenál sprostých slov. Pochopila, že jiné holky (kamarádky) umí být podlé a nevypočitatelné, stejně jako že kluci mohou být i fajn a nekoukají jenom na to, co by jí provedli za vylomeninu.
Teď šlus. Dospělí jsou prostě divní. Pořád něco nakazují, a jak někdo něco nakáže jim, sami se tomu brání a držkují – a když to samé dělá dítě, dostane facku, a ještě slyší, že je drzý.
Svět se zbláznil. Nic se nesmí, každý mluví jenom o nákaze a každý se jí bojí. Dokonce i holky. Nikdo si nechce už ani povídat přes internet. Všichni sedí doma, koukají na televizi a kývou hlavami, jako že joooo…, ale Penelopa vidí, že jooooo není to pravé slovo, že se děje mnohem víc a že to pravé slovo je spíš nééééé.
Rok se těšila na rovnátka, a teď musí čekat. A neví, jak dlouho čekat bude. Dospělí, co vždycky věděli všechno, najednou neví nic, a říkají jí, aby byla trpělivá.
Jenomže jak může být trpělivá, když přišla o narozeniny a o všechno kolem nich. Nikdo nepřijde, nikdo nebude slavit, maximálně tak doma – pokud zase všichni nebudou před televizí a kývat hlavami a říkat jooooo…
Trpělivost. Copak člověk mlže mít trpělivost, když mu má být zítra dvanáct? To by bylo proti přírodě, kdyby měla být trpělivá, když se do nedávna dělo takových velkých věcí?
Na druhou stranu, lidi zvládnou být trpělivý asi hodně, když mohou na vyznání lásky čekat padesát let. Mohou jenom tak čekat, být trpělivý a dospělí – nebo si alespoň v pátek odpoledne s mámou upéct barevnou narozeninovou bábovku.
Hezké narozeniny (i tak), Penelopo.
PS: Slíbil jsem Penelopě k narozeninám pohádkovou knížku. Veřejně se omlouvám, že jsem to nestihl. Ale už je skoro hotová. Trpělivost. Tady je ukázka ze začátku:
Náš příběh začíná v obyčejné místnosti. Je to ložnice. Tak trochu spojená s obývacím pokojem. Je tu nejen velká postel, skříně na oblečení, je tu kosmetický stolek, ačkoli jeho vybavení v množství lahviček, krému a všech možných udělátek je docela chudé. Je tu skleněný stůl a v rohu křeslo.
Na křesle sedělo zvíře. Chlupaté, jeho srst se leskne do tmavé fialové barvy.
Před okny visely těžké závěsy a sluneční světlo přes ně pronikalo jenom těžko. Že je za nimi den, naznačoval pruh světla dole u koberce, nad nímž závěsy končily. Podle nažloutlého odstínu venku končilo odpoledne a měnilo se na oranžový letní večer zapadajícího slunce.
V místnosti krom závěsů visel taky těžký puch. Páchnul kysele. Asi jako chatka na dětském táboře, kde spí jenom kluci, co si spojeně prdí do spacáku.
Na posteli ležela zvláštní postava. Zvláštní svojí kůží. Měla šedivou a nezdravou barvu. Dokonce se na několika místech loupala, jako u figurín, které stojí ve výlohách obchodních galerií. Figurína to ale nebyla. Tělo pokryté popraskanou hnědou kůží připomínající popel dýchalo a občas zasténalo
Z hlavy na polštáři a rostly chomáče vlasů, k sobě slepených potem. Skoro se zdálo, jako by z lebky vyrůstaly jenom samostatné trsy, nejvíc kolem uší. Vlasy přes ně přetékaly a konečky dotýkající se krku získávaly nezdravou nažloutlou barvu.
Tělo se nadzvedlo, zasténalo a zase položilo na matraci. Ústa se víc pootevřela a pootevřená už zůstala. Spodní čelist byla trochu vystouplá a na bradě jiskřil chomáček bílých vousů. Zuby dole měly barvu slupky pomeranče a jazyk vypadal jako kus uvařeného kuřecího masa.
Horní zuby tak ošklivě nepůsobily. Asi proto, že zůstaly všehovšudy čtyři, a navíc pouze stoličky ukryté hlouběji v puse. Nos nad nimi měl podobu špičatého orlího nosu. Velké nosní dírky se chvěly a natahovaly vzduch, jako by toho ústa nebyla vůbec schopná.
Nic na obličeji však nebylo proti tomu, co jste viděli nad nosem. Vypouklé oči byly tak velké, že se zdálo skoro nemožné, aby se přes ně přetáhla víčka. Paže vyrůstající z kostnatého ramene byla vyhublá, loket měla špičatý a prsty s dlouhými nehty blízce připomínaly pařát.
Ležel položený na pokrývce a hladila ho jiná ruka. Žádná zvláštní barva kůže, žádné zkroucené nehty. Naopak. Ruka patřila ženě ve květovaných šatech. Přesně takových, jaké by se hodily do letního večera, který probíhal kdesi venku za zataženými závěsy.
"Já nevím…" řekla ústa podobná zobáku. Ani se nedalo říct, že promluvila. Zasténala. Supí oči se víc vypoulily, jako by chtěly z lebky vypadnout.
"Odpočívej!" řekla žena. Hlas měla něžný. Pohladila ho po čele. Lesklo se potem a popelavá barva na kůži jiskřila.
"Já nevím, jak to ještě dlouho vydržím." Zasyčelo tělo na lůžku a snažilo se nazvednout, jako by chtělo slovům dodat váhu.
"Nesmíš se namáhat," řekla žena. "Klidně lež. Já se o všechno postarám. Nenechám tě tady." A pohladila ho po čele.
"Mělas by jít a nechat mě tady!" syčel muž na lůžku.
"Nemluv hlouposti."
"Ne. Ty mi nerozumíš. Nevadí mi to. Já tu takhle zůstanu. Nikdo nic nepozná."
"Nikdy tě tu nenechám!" řekla žena a usmála se. Úsměv byl jako od maminky, která se dívá na nemocné dítě, a ví, že pohlazení dělá zázraky a dokáže zvolnit bolest nemocnému uchu nebo hlavě rozpálené horečkou.
"Už to není jako dřív!" zasyčel muž.
"Ale no tak, lásko, je to pořád stejné!"
"Ne… ne není."
"Nehádej se se mnou, lásko!" řekla žena a zmáčkla muži hlavu a zabořila ji do polštáře.
"Já se přece nehádám," Vysoukal ze sebe muž, a podle toho, že zvolnil dechem, se skutečně uklidnil.
Zvíře v křesle jako by něco vytušilo a zvedlo hlavu. Postavil se na přední packy a pootevřelo tlamičku.
Nikdo z nich už nemluvil. Vzduchem se neslo těžké oddechování. Ona ho hladila po čele a po obličeji. Usmívala se semknutými rty.
Musí něco udělat. Lidé se mezi sebou taky neopouští. Tedy ti správní a slušní lidé.
Dokonce si oba mysleli, že jsou mnohem víc.
A aby to tak zůstalo, na to potřebovali děti. Správné děti.
