Musel jsem nejdřív trochu pohledat ve slovnících, protože tenhle název vůbec neznám a evokoval mi něco jako koupele a masáže, takže něco spojeného s wellness.
Nebyl jsem zase tak daleko od pravdy, třebaže jde o masáž poněkud jinou, než jak si ji si představujeme – ale je dost možné, že dětem po ní bude tělo i hlava bolet daleko víc než po té obyčejné na lůžku obklopeném cizokrajnými vůněmi.
O co tedy jde. Nevím, kdo to vymyslel, ale už se tomu ani nedivím – jde o předmět, kde by se děti měly učit duševní pohodě, najít vlastní smysluplnost, poznávat vztahy, finance, užívat si a chránit zdraví a být tolerantní ke společnosti.
Pokud se teď objeví mezi čtenáři někdo, kdo vykřikne, že už je to tady, že dětem se bude vtloukat do hlavy něco o genderu, toleranci, snášenlivosti – tak má pravdu, protože to tady opravdu je. Zatím ve vzduchu, ale je.
Avšak zatím klid, nápad je ve fázi možnosti – což ovšem v našem případě společně s tím, co všechno kolem už máme, může taky znamenat, že jde o hotovou věc. Podle hesla: Čím větší kravina, tím rychleji ji přiveďme do života, aby lidi naštvala.
Když jsem si přečetl výčet, co všechno wellbeing zahrnuje, ani ne moc dlouho jsem musel přemýšlet, co předmět vlastně vyučuje – je to život. Život, jak ho znáte.
Zprávu o tomto počinu (a byly to Novinky.cz, kdo ji přinesl) hned zaplavily komentáře, že něco takového je jen další šílený pokus o transformaci našeho školství a že místo podobných předmětů by mělo být víc tělocviku, abychom v budoucnu neměli sice duševně formované občany, ale taky zformované do tvaru koule.
Několik lidí naopak tvrdilo, že něco takového je pro děti prospěšné a takový předmět jim jenom do života pomůže. To mě zaskočilo.
Vždycky jsem si myslel, že podobné věci by měly s dětmi probírat jejich rodiče. Vědět, jak se jejich dítě cítí, a vypozorovat, když s dítětem není něco v pořádku a třeba ho něco trápí. Já vím, mnozí na to nemají čas, protože doba už je taková a mnozí rodičové jsou rádi, když po celodenním maratonu na chvilku zalehnout (nepočítám ty, co se na to vymlouvají), ale aby školní instituce převzala takovou zodpovědnost a začala dítě formovat i tímhle směrem, mi přijde už moc.
Dítě by mělo mít základní znalosti z předmětů (a lidí kolem sebe), a to proto, aby právě díky tomu mohlo pak sebe formovat do své vlastní duchovní cesty (pokud se to dá tak nazvat), a ne že mu někdo začne říkat, že tohle je z psychologického hlediska správné, a tohle ne – to už není výuka, to už je přípravka na otroctví.
Navíc za pravdu mi v tomhle dává fakt, že nikdo ještě netuší, jak by se měl předmět vyučovat – takže hádám, učebnice taky ještě nebudou.
Za mě samozřejmě takový předmět nebyl, ale měl jsem úplně jiný. Tomuto dosti podobný. Chodil jsem v sobotu nebo v neděli otci pro pivo – než mi to jednoho dne výčepák zatrhnul, že už mi nalít nemůže. Tenkrát jsem to pochopil tak, že už jsem natolik starý, že už nemůžu nosit pivo někomu jinému, ale mám tu sedět s ostatními a pít si hezky svoje.
V téhle návštěvě hospody bylo z wellbeingu všechno. Výčepák v Konibaru na rohu (to je to místo na Harfě, kde je teď Hudy sport) vypadal jako nikaragujský prezident Daniel Ortega a tak se mu i říkalo, takže politika se tam probírat mohla všemi směry.
Vždycky se tam taky našel někdo, kdo řešil svoji „starou“ nebo „mladou“, že buď zahejbá, nebo se našla, nebo zdrhla, že někoho sere, že se s ní nedá žít, že se s ní žít musí – takže společenské vztahy jsem měl v malíku.
Pak se tam občas strhla rvačka dvou tří hostů o peníze, takže finance jsem taky chápal, jak to s nimi chodí a že to kvůli nim někdy i dost bolí.
O ochraně zdraví jsem taky věděl svoje, protože jednoho pána tam bolela noha „jako prase“ a jiný pán mu říkal, že to mohou být ledviny nebo taky zaražený prdy, protože pak se ucpávaj cévy a napínaj se, a to pak bolí a na to že je dobrej rum, protože rum je všelék, a měl by se dát velkej, protože pak ho to bolet nebude.
O nějaké genderové vyváženosti se ani bavit nebudu, protože úctu k druhému pohlaví mám jasnou, protože taková žena ta se drží na kolenou a hostí se a připalují se jí cigarety a říká se jí často: „Tak ty jsi dost dobrá, kočko, ty vole!“ A taková kočka, ty vole, je pak spokojená a nejsou mezi chlapem a ženskou žádný hádky, a většinou proto, že kočky maj hezký nohy a prsa a že pánové dávají pusu za pusou, až jsou z toho pussy.
Stačila jedna návštěva a měl jsem po hodině wellbeingu a asi i po testu – což jsem neřešil, protože jsem to řešil, jak jsem se to v hospodě naučil, a to tak, že jsem si hned za rohem dal loka ze džbánku a svět se mi hned zdál veselejší a učení v něm úplně zbytečný.
Nevím, jak to nakonec s novým předmětem ve školách dopadne, ale budu doufat, že to neprojde. Protože jak se tak koukám na svět kolem, možná by ho víc než děti potřebovali jejich rodiče. Ti by kolikrát v sobě měli najít cestu – najít ji v sobě po onom strašlivém vystřízlivění po dlouholeté mediální masáži, že určitě budou slavní a bohatí a všichni je budou mít rádi a budou je i poslouchat. Nestalo se tak a často kolem sebe tu frustraci ze života vidím. Možná jim by se právě několik lekcí o něm, jak to ve skutečnosti v životě chodí, hodilo.
A jen tak mimochodem – nebýt jiných masáží, děti by na to taky přišly samy. A daleko rychleji než my.
