Jak už jsem psal včera, bylo by hezké, kdyby vánoce se staly takovými svátky, jak si je fantazírujeme, tudíž by byl klid, nikde se nic nedělo, všichni se měli rádi, nic se nemuselo kupovat, neválcovala by nás reklama, politici by si z nás jako obvykle nedělali srandu svými projevy o tom, kdy se a co bude ve vánoční čas zavírat – lidé by se měli rádi obyčejně a objímali se a byli by pozitivní a měli by slunce v duši.
Jenomže takové vánoce už dlouho nejsou a my si pořád jen na ně hrajeme a každý rok trochu posunujeme a měníme pravidla, co by se mělo a co ne, a měníme to proto, že můžeme, a z vánoc si tak vytvořili jedno komerční show.
A do vánočních pravidel kdysi patřilo, že vánoce jsou časem zázraků, a že v časech zázraků se může úplně všechno, a hlavně by na sebe měli být lidé hodní a měli by si odpouštět a podávat si ruce a objímat se a říkat si, co jsme si – to jsme si, a měli by to myslet upřímně, poněvadž zázraky upřímné jsou a jiné ani být neumějí.
A já jsem taky před lety odpustil. A odpustil jsem někomu, kdo mi udělal něco, co bych do něj nikdy neřekl, a odpustil jsem mu i to ostatní, a všechno to vypadalo moc dobře, ale moc dobře to vypadalo jen v mojí hlavě, v mých myšlenkách, v mých malých semínkách fantazie, poněvadž jsem si myslel, že když někomu odpustíte na Vánoce, v ten kouzelný čas, že to kouzlo se vlije i do toho druhého a bude kouzelný taky.
Jenomže žádné kouzlo se do toho druhého nevlilo, naopak, jako by se do něj vlilo nějaké svinstvo, protože ten člověk byl horší a horší, asi si myslel, že mu bude odpuštěno pokaždé, a tak se dál brodil slizem a válel bahnem, a myslel si, že ho pokaždé odpuštění umyje jako jarní vlahý déšť.
A letos ke mně přišla taky jedna malá svině, co chtěla odpuštění. Pouze malá svině, jelikož velké se nemají potřebu omluvit a vesele si chrochtají světem a drží se za ruce a skákají jako děti. A ona přilezla, a lísala se a chtěla být kamarád. Jenže já nějak nedokázal zapomenout, že je práskač a udavač, a že to dělá jen proto, aby si ji někdo všimnul a podrbal za ouškama a on vrněl blahem.
Tak já přemýšlel, a já koukal na lidi a projížděl městem tramvají, a koukal na lidi, a někteří ti lidé na sebe byli hodní a drželi se za ruce a usmívali se (ale neskákali jako děti), a někteří kolem sebe šli a mračili se, přestože v ruce měli tašky a v nich krásně zabalené krabice s velkými mašlemi, a druhá ruka jim tak plandala do kroku, jako by byla mrtvá.
Čekal jsem na vánoční zázrak, čekal jsem na lásku, která se snese místo sněhu a zahalí celé město do mlžného oparu milování a opětování – ale nic se nedělo a zázrak se nestal, a tak jsem práskačovi neodpustil. Ne že bych byl zlý, nebo jak on říká, zatvrzelý (plus nějaký nadávky), neodpustil jsem, poněvadž bych zase později litoval, protože odpuštění už dneska není jako dřív, že si ho lidé vážili, že se za něj modlili, že ho chtěli, že toužili jako vězni v kobce po jasném slunečním svitu. Dneska je odpuštění jen odpustek, který se uděluje jako na běžícím pásu, akorát ten vánoční má větší cenu, jako pěkný diamant.
A tak jsem tedy o vánocích neodpustil a nebudu to dělat ani dál. Lidé za to už nestojí. A ti, co za to stojí, těm nic odpouštět nemusíte.
