Na slovíčko s billboardem

O víkendu u nás večer bylo živo. Venku se rozjela diskuze a šlo se nabřitvy. Žena jela z natáčení, a tak jsem volky nevolky vyrazil do temnoty, abych chránil stezku mezi zastávkou a naším vchodem.

Minule jsem psal, že se v naší čtvrti neobjevují policisté ani jejich auta, tentokrát jedno projelo – tak rychle, že ani účastníci mejdanu neschovali nástroje. Situace se ale uklidnila, muži otřeli krev a objali se, ženy přestaly vřískat, děti skončily s kopanci, a všichni společně odešli slavit bratrství. Byl chvilku klid pozorovat okolí.

Minul mě muž se dvěma taškami z Lidlu a batohem na zádech. Na bližší pohled bylo zřejmé, že něco popil a nejspíš se vrací domů. Pořád dokola opakoval: "A co…, a co…, no tak jsem pil. Ale nakoupil jsem."

Muž přešel po přechodu a vyrazil na autobusovou zastávku. Cestou se však zastavil u billboardu s velkou tváří usměvavého politika. Muž opatrně položil tašky a udělal rozmáchlé gesto, jako by chtěl dát najevo, že je to opravdu v životě těžké, proto říká ach jo.

"No a co?" povídá. Mluví zřetelně (na opilce), a rozhodně ne potichu. "No a co? Svět je takovej a ty s tím nic neuděláš. Já jsem taky takovej. No a co? Co sis myslela, že budu jinej? Nebudu, nebudu, má milá, nebudu!"

Politice to evidentně bylo jedno a smála se.

Muž popadl tašky a šel. Skoro se zdálo, že má s monologem hotovo, minul další reklamu, tentokrát s Davis Cupem lákajícím na semifinále s Argentinou, a pohlédl na další. S Louskáčkem. Baletka na něm ho zaujala. Znovu položil tašky a nenápadně se přiblížil k papíru – on si myslel, že nenápadně, ale pro okolní svět byl nenápadný asi jako šváb na svatebním dortu. Zvednul ruku a pohladil fotografii v místě, kde byla baletčina noha v bílých punčocháčích.

"Proč jen nejsi moje? Proč jen," říkal muž. Svět mu byl ukradený. Hladil nohu a nejspíš ji i štípal, aby se pohnula. Baletce to bylo jedno. "Ty by si nebyla jako tamta," kývnul hlavou do strany. "Ale ty by si jí to vysvětlila, co? Ty by si to chápala. Ty jsi Ruska, ty to chápeš."

Nejednou muž ožil jako bodnutý včelou. Do zastávky vjížděla sto třicet šestka. Nechal krásku se St. Petersburgu kráskou ze St. Petersburgu, popadl tašky a uháněl na autobus. Billboardy osaměly. Baletka stála jak vytesaná, politici se dál usmívaly – tenisté osahávali Davis cup. Z dálky přijížděla tramvaj. Žena se vracela. Zpěv z druhé strany od parku zněl mohutně – zpívat uměj, to se musí nechat, ještě tak kdyby jak k zábavě, tak i práci.

Billboardy nikoho nezajímaly.