Tohle není přímo recenze na nový loutkový film. Recenze snad ani psát neumím – a mám pocit, že jsem se o ně nikdy ani vážně nepokoušel. I když o loutkovém filmu článek je.
Moje první návštěva kina v době po pandemii. Výběr byl (a už hodně dlouho), ale symbolicky jsem čekal na něco, co by pro mě splňovalo podmínky hodny takové návštěvy.
Podmínky, aby to bylo český a aby to nebyla klasická komedie z dnešních dnů.
A co čert nechtěl, pak vlastně ani v jednom bodě vybraný film podmínky nedodržel – a to v dobrém.
"Myši patří do nebe" je koprodukce se třemi zeměmi (ale i tak je prostě náš, to nám nevezmou) a v humoru lehce strčí do kapsy komedie do nás cpané horem dolem, přičemž předkládaný humor ve vás neskřípe, nekroutí vám žaludek a nechce se vám na záchod.
Jak jsem uvedl, tohle není recenze, tu si musíte najít jinde – tenhle článek ve vesmíru blogosféry je popis mého nadšení, s jakým jsem se při sledování sám v sobě potkal, a ještě dlouho mě neopustí.
Pokud čekáte i bulvární část článku, to jest něco šokujícího v podobě odhalení, nemusíte čekat dlouho, protože se už v tomto odstavci přiznám, že na krajíčku se slzami dojetí jsem měl hodně dlouho, přičemž jsem se nechal strhnout vším, co se na plátně odehrávalo, až jsem regulérně brečel – a to přesně tím způsobem, aby si toho snad proboha v sále nevšimnul. Jak to tak v podobných chvílích bývá, nebyl jsem jediný.
"Myši patří do nebe" je knížka, kterou jsem nečetl, a co jsem se ptal, šance na koupi bude někdy příští měsíc v podobě dotisku. Údajně se v příběhu od filmu liší, což opravdu nemohu posoudit a zeptejte se mě na to příští měsíc.
Uvědomuju si, že píšu o filmu, jak jsem nadšený, a nijak jsem nenapsal pro neznalé, o co v příběhu jde.
Inu je to pohádka, tak o co by tam tak mohlo jít. Ano správně – o smrt.
Taky jsem byl překvapený, protože ne tolik pohádek začíná tím, že někdo umře. V tomto případě myška Šupito a lišák Bělobřich, kteří musí po smrti dělat něco, co bylo za života naprosto nemožné, a to spolupracovat.
Už jenom podle tématu a hrubé kostry námětu jsem si vzpomněl na velmi starý film s názvem Útěk v řetězech, v němž excelovali Tony Curtis a Sydney Poitier, a kdybych vám řekl námět, už bych za to dneska mohl dostat podmínku – a budete se divit, i na tohle v pohádkovém příběhu došlo. Jak na řetězy, tak na otázky odlišností ve společnosti. A v žádném případě nejde o křečovité strkání černobílého řešení před nos, případně do jiných míst.
Je úžasné, když se objeví něco, co na malém prostoru dokáže vysvětlit problematiku jinak řešenou mnoha hodinami diskuzí a přednášek. Takovým filmem byla třeba "Cesta do pravěku" Karla Zemana, která ve své stopáži překonala hodiny výkladů a ukazování o vývoji planety.
Vlastně nevím kromě amerického filmu Duše, která jiná animovaná pohádka by tolik rozebírala tématiku smrti a života po životě.
Taky jsem nevěděl, a to spoiler není, že se musíte před vstupem do Nebe umýt, abyste se očistili od Země, a taky jsem rád, že byla zodpovězena otázka, co si v tom případě počít se špinavou vodou plnou hříchů – a to už vám nepovím.
Jak jsem napsal, pohádka (a pořád je to pohádka, třebaže vážná) na malém prostoru řeší dost otázek, díky čemuž je tempo příjemně rozjeté, a při čem dušička dospělých zaplesá, je, že vám předloží o odpovědi. Přirozeně budou zjednodušené, protože film je hlavně pro mladší diváky, ale při jeho sledování a později, když si pustíte v hlavě záznam, pochopíte, že odpovědi pro život jsou jednoduché a stěžujeme si je jenom my sami.
Tohle není žádné světoborné zjištění, je tu s námi pořád, ale pořád díky těm, kteří nám právě tohle umí připomenout.
Máme po letech velmi krásný animovaný film, jehož kvality bych vyjádřil tím, že nebýt Zátopka, ovládl by u nás i jinde některá z předávání filmových cen a jel se podívat na Oscary. Tam ve spokojených státech by sice prskali, že není řádně genderově vyvážený a že není o holocaustu, ale když by se pak na něj podíval někdo jiný, pochopil by, že právě tato témata v něm najde.
Nemyslím přímo holocaust, ten jsem zmínil, že Hollywood na něj v kultuře pořád dobře slyší, ale právě otázky odlišnosti a rozdělení, jež se na nás tlačí ze všech stran, a někdy nás nejen tlačí, ale přímo fackují.
My máme odpověď na tenhle svět (nadneseně řečeno). Někdo moudrý zařídil, aby se nedostala do nového Bonda, ale do animovaného filmu, který hovoří univerzálním jazykem, a to tím dětským, a kdo ho nezapomněl, snadno celému poselství porozumí.
Navíc scéna se sítí a chrobáky v závěru filmu se dynamikou s Bondem může klidně srovnávat.
Běžte se podívat.
PS: Věta "Myši patří do nebe" ve filmu zazní, a když se tak stalo, opravdu mi přeběhl mráz po zádech. Neřekla ji totiž totiž myš a snadno by se ta věta dala zaměnit za jinou, stejně mrazící – jakou mnohý z nás kolem sebe už slyšel a dobře mu z toho nebylo.
