Můj skoro homosexuální výlet do Poděbrad (já byl máma)

Některé věci si uvědomíte o něco později než hned, a to hlavně díky jiným lidem kolem Vás a chtě nechtě Vás donutí přemýšlet, jak se věci mají – a taky touto větou můžete zaplnit na blogu perex.

Můj kamarád Marek má dva syny. Malé. Mají ten věk, kdy mladší je ještě roztomilý, když náhodou řekne slovo Kurva – a u toho staršího zase za Kurvu musíte do školy vysvětlovat, odkud výraz zná a proč je opakuje i třikrát za sebou, když má něco napsat do sešitu.

Znám je oba (i rodiče), dokonce jsem o nich už tady psal, a to ten mladší byl ještě v kočárku, takže mi ještě nemohl kamarádsky zvednout karmu – a tak se není co divit, že jsem s tím mladším a jeho otcem vyrazil na výlet do Poděbrad. Starší byl u babičky, matka spala po noční směně.

Sám děti nemám, a když přišla chvíle, abych si v partnerském vztahu na otce hrál, děti byly dospělé a měly mě zcela na háku. Viz dávné blogy, v nichž jsem rozhodně nebyl tak veselý jako dneska. Nijak netuším, jak bych já nějakou výchovu zvládnul, zvláště dneska, kdy se nejedná o výchovu, ale jakýsi boj s diktátem doby, v němž musí mít většina rodičů pocit, že o dítě bojují proti celému komerčnímu světu.

Nicméně o záludnosti výchovy jsem se již přesvědčil při vystupování v Poděbradech, kdy synek odmítl vystoupit, řka, že ve vlaku je to lepší, a byl otcem na poslední chvíli před zavřením dveří vynesen – přičemž jsem si vzpomněl na válečné filmy, ve kterých vojáci tahají raněné z přímé palby.

Právě teď jsem si vzpomněl, co jsem před lety psal o jejich starším dítěti, a to, že je hyperaktivní, a to velmi. Psal jsem o lidské šmouze, co se kolem mě a na mně motala všemi směry a dala se zpomalit pouze, pokud jste jí chytly na pamlsek. Nic nemluvte o nezdravém přístupu, ono by Vás to po třech dnech ve furton-line stavu taky přešlo.

Lucku a Marka považuji za smutné šťastlivce, neboť dokázali i ve druhém případě vyhrát bonus a dát světu další velmi živé dítě.

(Vsuvka: Do Poděbrad jsem vezl tašku s prázdnými plastovými lahvemi. Samozřejmě kvůli minerální vodě, která mi vždycky chutnala. Žel jakmile jsem zjistil, že veškeré prameny jsou kvůli zimě uzavřené, proklel jsem počasí a celé Frozen a tašku i s lahvemi namačkal do koše – vzteky do toho nerecyklovatelného. O hodinu později mě v návštěvnickém centru nedaleko sochy Jiřího z Poděbrad další návštěvník na neuzavřený pramen odkázal. Domů jsem tak dovezl oplatky, pivo a naplněnou jednu malou láhev, kterou jsem měl v batohu.)

Živé dítě se projevilo i jako zlomyslné. Nejen že jsme ho honili po kolonádě (Já i Marek nepatříme k hubeným lidem, takže hon na dítě spíš připomínal dětský hon na dva fotry), nejen že jsme se ho snažili marně nalákat na kosa s jeho žlutým zobáčkem, ale rovněž se ho nepovedlo jeho otci vyfotit.

Na zámku vedle náměstí se dítě trochu uklidnilo a otec mu řekl, aby se hezky postavil k ceduli, aby udělali fotku pro maminku. Výsledek vidíte níže, a já nevěřím, že by dítě bylo hloupé – jenom chtělo otce skutečně nasrat. A povedlo se mu to.

(Tady je místo pro pana Ká., aby si dal přestávku.)

Pak jsme šli na oběd. V restauraci bylo plno, a tak jsme si přisedli ke stolu s dvěma dvojicemi důchodců, kteří si dohromady objednali velký zabijačkový talíř. Následujících více jak třicet minut bylo pro mě více než poučných:

Konečně jsem na vlastní oči a chuťové pohárky uviděl, že obědvat někde s malým dítětem je o tom, že ochutnáte všechno na stole. Já si dal Knedlo, kanco, zelí, Marek to dal se Šípkovou, dítě Znojemskou s rýží. Vlastně bylo jedno, kdo si co dal, protože jídlo kolovalo, a důchodci jen stěží ubránili uzené.

Nicméně snažil jsem být milý, a zatímco Marek byl ten zlej polda, já byl ten hodný a říkal:

"Na, takhle si rejžičku dej do omáčky... táááák... A ham..."

A tak podobně.

Najednou jsem na sobě vycítil pohledy. Když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že na mě dívají ženy a jeden starší pán od Rozlítaného ptáčka s rýží. Avšak nedívaly/i se na mě jako na muže, to ne, to bych poznal – v jejich pohledu bylo cosi jakoby společného, mateřského, soucítěného. Proboha, oni mě měly za matku, a ptáček mě měl za gaye.

A já na chvilku začal přemýšlet. No víte on Marek… A třeba by to byla odpověď, proč mi to nevyšlo s Helenou – no, poněvadž jsem to měl dělat s Markem. Vydělává víc než já, dítě už má a postavu nám taky už nelze zkazit. Navíc, kdybych se přihlásil do nějaké soutěže něco jako Miss Máma nebo tak něco, a navíc kdybych kluka převlékl do dívčího a pěstoval jeho bisexualitu, nemám pro vítězství konkurenci.

Ale ne. Nic takového, a přestože mi muž nabízel svého Rozlítaného ptáčka, zůstanu svým ideálům věrný.

Nicméně jsem pojedl všechna jídla, a později je i zapil Poděbradkou (my v DP vydržíme hodně), a vyrazili na další vycházku. Asi jsem byl zase máma, poněvadž jsem nechtěl, aby kluk držel v igelitce právě koupené oplatky. Táta neposlouchal, takže pokud něco domů donesli, bylo to čokoládové puzzle.

Vlak domů neřeším. Dítě nešlo unavit a udržet ho v sedu. Ale co Vám to vyprávím. Matky to chápou, a otcové koneckonců taky – zvláště pokud to dokážu pochopit já.

Bezdětná matka.