Moje surrealistické vdavky za prasklinu ve zdi – s kapkou šílenství

Už jsem o tom psal, že se mi posledních dvacet měsíců příliš nevedlo (a asi jen tak nepovede), a že za onu dobu jsem přišel o spoustu věcí, a to nejen věcí, ale i peněz, přátel, ideálů a v neposlední řadě i o manželku a o dva klouby na pravé ruce – a mám pocit, že částečně a přechodně i zdravý rozum.

Není to jednoduché, když se vám ze dne na den změní život, a vy se ocitnete na jiné koleji, o níž si dlouho myslíte, že je slepá, a začnete žít svůj život úplně jinak.

(Přirozeně vím, že jsou lidé na tom hůř, samozřejmě, utrpení má různé podoby a stupně – jsou lidé, co ztratili mnohem víc než já, ale tenhle článek je o mně, a ne o nich.)

Jsem ten typ člověka, který když začne marodit, těší se, kolik toho doma udělá, že si něco přečte, věnuje se ženě, zkoukne hromady filmů na DVD, zaválí si v posteli, až mu na zadku vyskočí mozole - jednoduše si užije a dožene tolik opomíjeného.

Chvilku to i vypadalo, že se mi moje plání splní, jenže zranění se brzy ukázalo jako vážnější, než se zdálo, a léčba (a bolest), veškeré plány škrtla tlustým fixem, a mě namísto plánů začalo zajímat, kdy si vezmu další dávku oblbováku, a proč je sakra něco špatně v mém manželství.

Za několik měsíců zmizela. Žena, ne bolest, ta se mi snažila ztrátu vynahradit a zakousla se do mě jako náruživá milenka v prvním týdnu vztahu. Dávky oblbováku se zvětšovaly, a já změnil doktora.

Samota je děsná. Zvlášť pro někoho, kdo ji nikdy, nebo dlouho nezažil. Najednou bylo doma prázdno. Každý jiný by se nějak rozptýlil a třeba někam vyrazil, ale jak máte vyrazit, když vás pořád něco bolí, jste trochu sjetí v mezích zákona, a navíc jde po vás sociálka, která na vás posílá kontroly, protože nikdo nemá rád, když má někdo něco dát zadarmo. Navíc, kam vyrazit, když už se vás dvakrát snažili udat kolegové od tramvají, poněvadž vás zahlédli někde venku a jim se zdálo, že jste se už flákali dost (naštěstí jsem měl vycházku, ale i ta vám na povyražení moc nestačí).

Začnou vám chybět slova. Televize je nahradí jen ze začátku. Chat po netu vám brzy vezme iluze – a ten erotický dvojnásob, a vy zjistíte, že většina dívek, s nimiž si lechtivě píšete jsou chlapi, latentní homosexuálové nebo transsexuálové, co se v jednom kuse zapomínají, a píší v ženském i mužském rodě, případně ve svých "pětadvaceti" letech (mám kozy pětky, jsem strašně žhavá, a potřebuju to, jak mi to uděláš, bejku, muck), namísto slova orgasmus používají slovo erekce. ???

Pak najednou zjistíte, že chodíte po pokojích a už hodinu se sebou mluvíte a vyprávíte si. Je jedno co. Prostě si povídáte, odpovídáte si, občas se napijete, hodíte do sebe dávku, protože ruka začne pálit, a zase mluvíte, a najednou je soumrak a vy mluvíte, a tak okrajově začnete přemýšlet o svém duševním zdraví, ale na myšlenky se vykašlete, a jste rádi, že někoho máte.

Říká se, že se nemáte uzavírat do sebe, jelikož byste se mohli dostat do špatné společnosti, ale vy to jako uzavírání neberete, nýbrž jako fakt, že jste si na svoje těžký chvilky někoho našli, s kým můžete poklábosit kdykoli a o všem.

Dny přecházejí, nikdo se neozývá, svět se odvrací, a vy si povídáte, řešíte, vypínáte mobil, protože kromě infolinky vám nikdo nevolá, a najednou jste o krok dál.

Prasklina se táhla od poličky nad umyvadlem a tvářila se na mě mile. Přestože jsme se už znali, teprve teď jsme se seznámili. Nebyla to prasklina, ale praskl, nebo prasklo, muž, statný, docela hezký. Začal jsem se s ním bavit, řešit problémy, a on mlčením tiše přitakával. Občas jsem si s ním dal skleničku a samozřejmě slovo pak dalo mlčení, a nechyběla ani romantická chvilka při svíčkách – a já pochopil, že někoho lepšího nenajdu, a tak jsem se rozhodl, že se za pana Praskl vdám.

Svatbu jsme měli do měsíce. V kuchyni. Ke slavnostní tabuli to nebylo daleko. Přijeli i jeho známí a roztáhli se částečně po stropu, na druhé zdi naproti, a v místě, kde trochu tečou trubky, protože je léta nikdo neměnil a majitel bytu se krom nájmu o další příliš nezajímá.

Byl to krásný vztah, a podle toho minulého času asi tušíte, že to mezi námi nedopadlo dobře. Ačkoli ze začátku jsem si to vůbec nepředstavoval. Měli jsme se rádi, povídali jsme si, ona naslouchal, já chodil kolem a povídal o tom, co mě trápí, kdo mě podtrhl, proč si myslím, že mi nevyšlo manželství. Bylo to ideální. Bylo.

Jenže pak v koupelně praskla trubka a od mokré zdi se roztáhla dlouhá prasklina.  Pan Water Prasklo. Začal jsem se o ní s více než běžným zájmem zajímat. Ne že bych chtěl, neberte to špatně, já nechtěl pana Prasklo opouštět a navštěvovat druhého v koupelně. Prostě jsem musel. A jak jsem tak musel, trávil jsem s prasklem v koupelně víc času, a kuchyně se ode mě odvrátila.

Nakonec jsem ty vyčítavé pohledy nedokázal snést, a smáznul jsem ho. Stačilo málo, a vyřídil jsem si to i s celým příbuzenstvem. Ne nebyla to vražda, to ne, prostě jen rozvod, rychlý, šlo to, děti jsme neměli, tak to šlo.

Dneska je už všechno jinak. Operace mě zbavila bolesti, a návrat do práce mi vyčistil hlavu. Na praskliny není čas – jen na toho koupelného si občas vzpomenu, protože trubky pořád nejsou opatrné, přestože je místo něj jen díra. Pravda, vzpomenu si na toho z kuchyně. Na místě, kde je omítka trochu čistší než jinde.

Je bělejší -  stejně jako každé místo, když z něj někoho vytrhnete, a on vám zmizí daleko, tak daleko, že ho nemá význam volat zpátky. V mnoha vztazích je to podobné. I v tom mém. Akorát nevím, jestli ona prasklina nebyla něčím jiným, než jsem ji považoval – a po kom se mi pořád stýská.