Migranti mi dveře nedrželi

Za to blondýnka, malá, hezká, pěkný zadek, nad dveřmi od tramvaje vítězila a držela je, abych náhodou na Andělu neujel její lásce, která ještě ani nebyla na scéně.

Objevila se později, s kyblíkem od KFC v ruce, tvářemi jako křeček, a rychlostí důchodce na procházce.

"Slečno, proč mi držíte dveře?" ptal jsem se a ona se na mě usmála, jako by byla sjetá, a říkala, že je to tím jarem.

Její láska, mladík s probodnutýma ušima, ne jen náušnicemi, ale i nějakými kolečky, až vypadal jako africký guru, nespěchal, byl si jistý, že ten tlustej modrej debil nikam neodjede.

"Láska na jaře," povídám, protože jsem měl evidentně čas taky, poněvadž čtrnáctka mě právě zprava podjela, "je pouze pro živočichy s krátkou dobou březosti. Takže jestli jste hlodavec, tak to beru!"

Slečna mě nepochopila a jen se připitoměle usmívala. Její Love Master se dokolíbal do tramvaje a my mohli pokračovat. Sedl si na jedinou volnou sedačku a pokračoval v pikniku. Slečna stála nad ním a hladila ho po vlasech. Nejdřív jsem si říkal, jak je pěkné, že se stará o někoho s tělesnou vadou, a až později jsem pochopil, že on je jenom vůl. A holka chudák zamilovaná.

Jen tak mimochodem jsem zase politoval, že hezký a chytrý holky jdou jenom na lumpy, kteří je spíš zkopou, než pohladí, ale je prostě láká to nebezpečí a tvrdá povaha – alespoň budou mít po letech na co vzpomínat.

A já si připomenu starší písničku:

Kočárek po sídlišti tlačí, doma bývá sama, po večerech brečí – nechala se naprcat nějakým debilem, co měl zrovna čas a auto s velkým motorem.

Netuším, jestli to u nich dojde až tam, ale mně mladej nechal ve voze kyblík i s kostmi, přičemž některé mi narval do ventilace, takže chvilku se zdálo, že v tramvaji lidi nejen převážíme, ale i pálíme.

Ale o těch dveřích. Je to nešvar, říkají cestující – my o to mluvíme ještě trochu ostřeji. Prostě nás řidiče mají cestující na háku. Jinými slovy nám dávají najevo, že pro ně nejsme vůbec nic. Není divu, že hodně řidičů MHD z povolání trpí depresemi – ale nijak je neřeší, prostě jsou smutní, a nic neventilují – no prostě jsou na cestující nasraní.

Možná si v téhle chvíli pomyslíte, že až se my řidiči budeme chovat slušně k vám, vy se budete chovat líp k nám.

Můžeme to myslet i naopak.

Je však pravdou, že když se na tramvajáky, třeba nevinného, sesype horda cestujících, je bez šance. Spíš se najde vedle vás cestující, který má s řidičem špatnou zkušenost, a proto se k vám přidá, než že se najde někdo, kdo by se řidiče zastal.

Za patnáct let jsem se zastání dočkal dvakrát. S mezerou čtrnácti let – zatímco nadávek a důkazů, že jsem pro vás jenom součást vozu, negr na bavlníkovém poli, špína, černoušek Sambo – těch mám na každý den na kila.

Korunu tomu nasadila skupina The Tap Tap s písničkou Řiditel autobusu – jednalo se o zhudebnění kauzy, kdy řidič vyhodil z autobusu nevzrostlého cestujícího s kolem (řidič byl za blbce). Rozjela se tím akce ohledně kompenzačních pomůcek pro postižené lidi. Je teda pravda, že do školení jsem o tomhle předpisu ve Smluvních podmínkách nevěděl, a kdyby se to stalo před tím mně, vyhodím ho taky.

Takže jako řidiči jsme byli za voly a lidi si na nás ukazovali, jací jsme hajzlové. Ale doufám, že umělci jsou spravedliví, a napíšou třeba písničku o "blbcích" mezi cestujícími. Avšak všichni víme, že na tohle se každý z nich vysoka vysere. Musejí držet s většinou, nebo s domnělou většinou, a občas si zahrát před lidmi na jejich spasitele či politika.

Cestující drží dveře, je jim to fuk, poněvadž ví, že většina tramvajáků pouze zvoní, jako by se tramvaj zlobila, a nakonec odjedou. To já ne. Tedy občas. To já si jdu i popovídat, položit dotaz, co je tak důležitého, že bzučák nebzučák, i za cenu rozbitých dveří, se ke mně potřebovali dostat.

Odpověď je většinou taková, že já jsem vlastně za kripla a lidi mi to navíc odkývají.

"Co se staráš, koukej jet!" slyším často.

Prostě jsem otrok a stvůra jménem deprese dostane další lžíci na nažrání.

Ale doba postupuje nezadržitelně vpřed (a lidi jsou v ní čím dál tím víc agresivnější a mstivější) a už jsem se setkal s odpovědí, kdy mi dotyčný "držitel" dveří odpověděl:

"Počkej, až ti je budou držet migranti, to se poděláš!"

Na to nešlo říct nic jiného, než že migranti mi zatím dveře nedrží, ale vy se chováte stejně hnusně a panovačně. Pán byl asi sluníčkář, protože mi začal nadávat, co si to o těch lidech vůbec myslím, když jsem ani nezažil co oni.

Všimněte si, jak rychle otočil. Nejdřív mi jimi vyhrožoval, jako by byli bojový plyn, pak mi vynadal, že je nechápu. Tohle umíme. Otáčet. A často se v tramvaji otáčí, když to má řidič slíznout a cestující si na něm ventiluje svoje problémy. (Měl by za to být příplatek – jenom nápad.)

Migranti mi zatím dveře nedrží. Drží mi je Češi. Většinou ti, co si stěžují, že právě oni migranti jsou pěknej dobytek. Netvrdím, že nemají pravdu, ale akorát nevím, proč se chovají podobně.

Asi je to opravdu tím, že umíme dobře otáčet.

Po napsání: Před dvěma hodinami si mě vychutnal na Ohradě jakýsi důchodce ve třetích dveřích. Stoupnul si mezi křídla a nechala se jimi masírovat – dobře věděl, že se dveře nedovřou a větší újmu mu nezpůsobí. Asi se nudil, a tak jen stál a užíval si dávku přes zadek. Byl to zřejmě důchodce labužník. Nechal mě vycukat a pak si sedl. Najížděl jsem na trasu, takže jsem neměl čas se jít dotázat "proč?", avšak mohl jsem se dozvědět nějaký nový důvod. Teď je v módě pomlouvat prezidenta, tudíž kdo ví.