Dětská fantazie je zvláštní a málokterý dospělý si na tu svoji pamatuje. Často jsem si říkal, že ta dnešní dětská je taková povrchní. Není. Následující text je napsán na motivy poznámek jedenáctileté holky.
Už z toho vzniká delší děj, který navazuje na děje předchozí. Tady je ten první.
https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=727199
Našla jsem si novou rodinu. Ta původní se asi doopravdy snědla. Ani nezavolali, nenapsali. Když mě policista vedl do domů, nikdo v něm nebyl. Jen jsme našli převržený hrnec a na podlaze hnila zelenina. Vzala jsem si věci a šla.
Dívala jsem se s novými rodiči na televizi a viděla venku, jak se na zahradě třese křoví. Bylo to divný, protože nefoukal vítr. Máma a Táta si ničeho nevšimli a dál koukali na obrazovku.
Křoví se třáslo tak nějak jakoby zvláštně. Ne pravidelně. Jako by se v něm něco honilo a třáslo větvičkami. Pořád jsem z toho byla zvláštně rozhozená. Jako by mě to křoví volalo. Ani jsem se nemohla soustředit na televizi. Táta se smál, Máma se smála a vůbec se ani na chvilku nekoukli z okna. Chtěla jsem jim to říct, ale smáli se tak hodně, že jsem radši mlčela.
Nedalo se to vydržet. Stále jsem měla nutkání se jít k tomu křoví podívat. Nakonec jsem řekla, že půjdu spát, ale Rodiče snad o tom ani nevěděli a jenom se dál smáli televizi.
Vyšla jsem ven hlavními dveřmi a kolem zdi domů až k rohu, abych uviděla na křoví. Zase se trochu třáslo. Bylo husté a do něj jsem pořádně neviděla. Ucítila jsem jakýsi smrad. Nasládlý a jakoby spálený. Čím víc jsem se ke křoví blížila, smrad rostl. Křoví se trochu zatřáslo. Už byla tma a já viděla jen to, co osvětlovalo okno z obýváku. Natáhla jsem ke křoví ruku.
Au – sykla jsem a dala si ruku k ústům. Bylo to tak rychlé, že jsem si ani zprvu neuvědomila, že ze křoví něco vyskočilo, kouslo mě to do ruky a odběhlo k plotu. Vrátila jsem se domů a v koupelně si ruku omývala. Na kůži jsem viděl jen malou tečku, nic víc. Ani mě to už tolik nebolelo, skoro vůbec. Šla jsem spát.
Ráno jsem se probudila a měla v puse strašný sucho. Ani napít mi nepomohlo. Vzala jsem si lízátko, a jak jsem ho lízala, ulevilo se mi. Šla jsem se ven podívat ke křoví. Nic v něm nebylo. Akorát kolem byly stopy jako po VLKOOPICOCHODÍCÍMPOMERANČOPSOVI.
Druhý den jsem se probudila a měla zase v puse strašný sucho. Lízátka mi došla. Ptala jsem se Mámy, jestli ještě nějaký nemá. Neměla. Bylo to strašný. Začala jsem olizovat všechno, co se mi dostalo pod ruku, tedy pod jazyk. Lízala jsem lžíci, vidličku, hrnek, dokonce jsem lízala i talíř ze snídaní.
Když jsem se s vyplazeným jazykem podívala na Rodiče, Táta mě popadnul a vyhodil z domu, že se mám vrátit, až se uklidním.
Šla jsem do parku a všechno tam lízala. Dokonce jsem chtěla lízat i lidi, co tam procházeli, ale ty vždycky utekli, a tak jsem lízala stromy a lavičky, a dělala jsem to tak dlouho, dokud POISON nevyprchal a já se mohla vrátit domů.
Rodiče byli rádi, že už mi nic není, a mohli jsme zase žít jako "normální" rodina.
KONEC
