Nechci se chlubit, ale sám sebe považuji za takový vzor současné cnosti. Já vím, že člověk by se neměl chlubit a být skromný a tiše si sám sobě říkat, jak skvělý je – ale někdy se člověk pochlubit musí.
Jsem to, čemu se říká tolerantní. Mám rád všechny lidi, a mám rád i lidi, kteří se nemají rádi mezi sebou, a nejraději bych je všechny objal a zabalil je láskou jako dáreček.
Jsem tolerantní nejen k lidem, ale i k jejich vyznáním. Slavím proto všechny svátky, půsty střídám žranicemi, období abstinence divokými pitkami, díky čemuž jsem si už zničil většinu orgánů v těle, ale to nevadí, protože jak slavím úplně všechny svátky všech, nechodím vůbec do práce a pravděpodobně brzy umřu na vyčerpání.
Jsem i genderově vyvážený. Nekoukám na barvu pleti, na pohlaví, na věk, na vyznání alternativního způsobu života, a když mě kdysi ve Vysočanech cestou z práce znásilnil úchylák (vlastně já šel z práce, on v ní byl), a i když to bolelo, ani jsem nemuknul, poněvadž jsem nechtěl, aby si snad myslel, že mi to nějak vadí, jaký je.
Ale taky nejsem hloupý, takže vím, že něco jde, abych vydržel, ale něco ne – hlupáka přeci ze mě nikdo dělat nemusí. Jako třeba ten somráček na nádraží, který sedí na ne zrovna lukrativním místě na schodech bočního vchodu, v puse má cigaretu, vedle sebe lahvové pivo a rukama sepjatýma jako prosebníček prosí o pět korun – a to já jsem mu říkal, ať se podívá, jak si žije, kouří, pije, že na to já při svých aktivitách, kdy zahraňuju svět, nemám, a ještě mě navíc pálí zadek.
U pokladen se to semlelo. Stála se dlouhá fronta, protože jedna paní chtěla pro syna vyřídit slevovou kartu a zrovna se dostala do části, v níž popisovala, jak ji synáček přerostl a že ona nemá čas s ním všude lítat, že je zaměstnaná žena, a lidi kroutili očima a koukali na hodiny, a do toho se u fronty objevily dvě prsaté dámy, které táhly velké tašky a hned se jedna postavila vedle mě, a já pochopil, že ta paní nic neví o geometrii, jelikož rozestup jí nic neříkal a ani to, jak funguje fronta a že má konec a začátek a člověk, aby se dostal na začátek, tak vlastně musí na konec, a obráceně to nejde, jinak by z toho byl zmatek.
Dostal jsem se na řadu, kupuju si jízdenku, a paní se už na mě tlačí, jako by se mnou snad chtěla něco mít a pořád něco mumlala a já ji nerozuměl, ale čím víc mluvila, tím víc jsem jí nerozuměl míň, protože ten jazyk jsem znával jako malý a ve Vysočanech se jím mluvilo docela často.
Tak ta paní mluvila a já si koupil jízdenku, a už už se hnala na moje místo a ostatní jenom koukali, protože někteří se takových lidí bojí. Ale já ne, já jsem tolerantní a vím, že se nemusím bát, protože každý mě má rád a je stejně tolerantní jako já – a tak jsem jí řekl, ať jde do fronty.
A paní mluvila jazykem, kterému jsem najednou rozuměl a já slyším, že já jím najednou mluvím taky, a obě paní se diví, a já se divím, a diví se úplně všichni, a já sice nevím, co přesně říkám, ale paní se diví víc a říká, že jako hned nemusím jako všem poukazovat, že předbíhají – a já jsem paní řekl, že říkám jenom to, co dělají, a paní mě poslala do prdele.
Je krásné, že jsem tak tolerantní a je dobře, že to vidí i ti ostatní a mohou mi i tolerantně nadávat. Akorát trošičku mi spadla slzička, když jsem si uvědomil, že ne všichni jsou tolerantní jako já a nevím, jak je mám o tom přesvědčit, i když se zase najdou tací, co přesvědčují mě, že oni jsou mnohem tolerantnější než já.
Inu s některými se prostě nedomluvíte. Ale netřeba zoufat, vždycky se najde někdo, kdo si s vámi promluví po jeho nebo vám ukáže, jak moc vás má rád.
Třeba cestou, až půjdu z práce domů.
Au.
