Možná si myslíte, že podobná témata k dnešnímu času nepatří, ale tohle téma se skutečně v tomhle času stalo. Možná nechcete v tenhle čas číst o nějakém Führerovi, ale věřte, že já ano – a nic nehodlám podceňovat.
Pořád čekám, když se objeví čtenář, který potvrdí, že si události z článků nevymýšlím, a řekne, že v té a v té chvíli tam byl a taky viděl a slyšel to, co já. Jako dneska před jednou hodinou po poledni v Burger Kingu na Masarykově nádraží.
Možná by se mě někdo zeptal, co já dietář dělám v Burger Kingu, ale považme, že jsou Vánoce, a to je čas zjevení bytostí, kde byste je nečekali. S touhle myšlenkou si vybavuji i slova princezny Leiy z Hvězdných válek – Přišli v nevhodnou dobu na nevhodné místo, přirozeně se z nich stali hrdinové.
Nicméně právě tam se objevil podivný člověk. On se tedy už kolem mě ochomýtal v nádražní hale, ale odehnal jsem ho, protože jsem si myslel, že mi jde vybrat kapsy. Ostatně jako kapsář by se asi neuživil, protože strašlivě dýchal a sípal.
Tedy myslel jsem si, že dýchal a sípal, ale on mluvil, a mluvil asi tak, jako když jsem před lety celou noc zpíval a pil u jukeboxu a druhý den mi hlasivky nepoděkovaly. A mluvil zvláštní věci.
Zvláštně se i choval. Z koše sebral kelímek a šel si ho do BK naplnit. Poté se usadil u stolu, svlékl se do půl těla a dál mluvil. Třebaže ne tolik nahlas, neboť hlasivky končily, přesto mu bylo mezi burgery rozumět – a říkal zjevné rasistické narážky.
Co bylo zajímavé, nikomu to nevadilo. Ani dokonce samotným zaměstnancům, zvláště pak někomu, kdo se honosí titulem manažer restaurace. Já chápu, že mladí lidé spíš koukají na pozitivum tohoto světa, ale vzít někoho za límec, v tomto případě za kůži taky není od věci – ačkoli k téhle problematice se taky ještě vrátím.
Lidi okolo nic. Ti se řídili heslem doby – Nehas, co Tě nepálí.
Nebude bez zájmu, když odhalím, že jeden z návštěvníků měl na bundě odznak, ne příliš starý, který hlásá víru ve změnu a nové pořádky. Je tam takový jako otazník a přesýpací hodiny. Evidentně se tomu člověku do diskuze nechtělo – holt neměl kolem sebe tolik lidí.
Není náhodou, že v reálu člověk v jednotném čísle tak nějak ztrácí odvahu a raději si hledí svého. (Nemyslím psanou formou, tam je každý Achilles.) Nebo se angažuje v nějaké naprosté hovadině, o které ví, že je hovadina, ale vždycky může říct, že v ní z celého srdce věří.
Příklad – před Vánoci se objevila skupina lidí, která ze štědrovečerního kapra udělala div ne samotného Ježíše – ovšem v období Velikonoc. Nákupní místa s káděmi popsala za jatka a strávníky za odpad přežitků.
Tenhle způsob boje se mi nelíbí, a tak jsem jim odepsal toto:
Chápu tedy, že iniciátoři této stránky požívají pouze rostlinnou stravu. Styďte se. Styďte se. Podle posledních výzkumů, bylo dokázáno, že rostliny mají city a vnímají emoce.
Zvedá se mi žaludek a málem zvracím zbytky pojídaných slunečních paprsků, když si představím, jak se vrháte na zahrádky a pleníte rostliny a jste tvůrci rostlinného holocaustu.
Styďte se. Nemáte v sobě kousek cti. Co Vám ta mrkev udělala? Jaká zvířata jste, když malé malé kedlubničky koušete na kaši a je vám jedno, že křičí, i když nemohou mluvit. A jak víte, že nekřičí?
Proč nemůžete jako normálně myslící lidé se nastavit slunečním paprskům a pojíst jako slušný člověk. Je to tak složité? Kážete vodu, ale pijete mízu rostlin. Jíte vzduch téhle planety. Jdu z vás zvracet duhu.
Zatím mi neodpověděli, ale přidali na své stránce několik výkřiků, ve svém tónu a smyslu podobných jaké sípal muž v rychlém občerstvení.
Nikdo nic neudělal. Něco se dělo, až když se přiblížil ke mně. Nevím proč. Snad si moji uniformu DP spletl s důstojnickou uniformou SS a chtěl podat hlášení, nebo ho zaujala má vyšší postava, neboť od jistých dob se nehrbím.
Nicméně nemůžete dneska jen tak někomu jednu natáhnout. Ani výzvu na férovku bych nepřijímal, protože můžete náhodou vyhrát, ale záhy zjistíte, že jste vyhráli pouze bitvu a válku prohrajete později v soudní síni, kam vás poslala žaloba za ublížení na zdraví.
Řekl jsem tomu náckovi, aby se nepřibližoval – když couvl, řekl jsem mu, aby se nepřibližoval ještě víc, a taky pochopil. Řekl jsem mu, aby se oblékl, aby nenastydnul. Odpověděl, že ho hřeje Führer.
Nic proti ničemu. Třeba ten muž byl agent od termoprádla a celou dobu šlo o velmi kontroverzní reklamu s heslem – Mít naše spodky u Stalingradu, dopadlo to jinak! Ačkoli tohle se mi nezdálo.
Nakonec se trochu uklidnil, ale hádám, že než jsem se dostal do svý linky patnáct, byl zase v ráži. Spíš mě překvapili lidi okolo – i když taky ne tolik. O Vánocích, nebo těsně před nimi, nikdo nechce tohle řešit, poněvadž lidi mají starosti nejvíc sami se sebou a řeší otázky jako, jestli se ten dárek bude líbit, jestli nakoupili dost jídla, jestli těch zbytečných cetek, na které bude sedat prach, není málo, jestli tu pohodu nezničí hádka jako vloni?
Ale já bych podobné výstupy nepodceňoval, i o Vánocích. Ono se taky může stát, že jednou už nebudeme mluvit ne že bychom nechtěli, ale že nám to někdo sípavým hlasem nedovolí. A je fuk, odkud to přijde – poněvadž mlčení zní za každých okolností stejně.
A je jedno, jestli to přijde od Führera nebo od kaprů.
Třeba i na Vánoce.
