Dřív tohle uměli všichni lidé na zemi. Mluvili s vyšší mocí a poslouchali jí, v radách, ne příkazech. Nemuselo jít hned o tu moc biblickou, popsanou v Písmu a slyšitelnou v kázáních – ale byla to moc vždycky vyšší než my.
Pak ta moc dostala různá jména, ale nejvíce se o ní u nás začalo ve spojitosti s křesťanstvím. Dalo by se říct, že právě ono u nás vyhrálo konkurz, a tak nás ovlivňuje. Něco jako vítěz soutěže Svět hledá spasení. Možná nemělo nejlepší program, ale zaujalo porotu a tleskalo se ve stoje. Recenze se taky přizpůsobily.
V jiných zemích tu soutěž vyhrálo zase něco jiného. Ale to máte jedno. Moc jako moc. Vždycky bude naštvaná, když ji neposloucháte – a vždycky budete naštvaní, když neposlouchá ona vás.
Takže jsou mezi námi lidé, kteří Anděle slyší. A Andělé slyší je. Není mezi nimi zrovna komunikace v tom smyslu rozhovoru, ale funguje mezi nimi spojení ve stylu – "Dobře, jasně, slyším. Ale dej mi čas na odpověď, nebo raději něco místo slov udělám."
Dneska o tohle spojení lidé příliš nestojí a upínají se k němu, pouze když je jim nejhůř. Pokud je jim dobře, mají za to, že je to jejich práce. Jak se to otočí, chtějí Andělé slyšet. Už nechtějí být sami za sebe, být v tom sami. Chtějí si vzpomenout na pocity, jaké vnímali, když se jim stalo něco nepřirozeného, nebo nadpřirozeného. Ať je to cokoliv a jakkoli.
Třeba jaké to bylo, když vás jako malého zachránili z vody, kam jste spadli při lovení míčku – nebo když už vás jako větší třeba při jízdě na skútru bodla včela do krku a vy si mysleli, že musíte tou bolestí a úlekem umřít. Vždycky se pak našel někdo, kdo vás zachránil-utišil, vysvětlil vám, co se stalo – nebo jenom řekl, že všechno bude lepší.
Třeba tím právě promluvili Andělé, nebo jste si jenom sami uvědomili některé věci, které jste si uvědomit potřebovali. Podoby podobných věcí jsou různé.
Michal Viewegh napsal: "Chcete vidět, jak vypadají andělé? Jako dobří lidé."
Mám tuhle část v jeho novele rád. Je v ní taková naděje. Jako v každém správném příběhu. Naděje, že jsou mezi námi síly mocnější než my, co nás poslouchají, když s nimi chceme mluvit – a většinou i odpoví, nebo něco udělají.
Ale možná je to úplně jinak. Třeba je celá ta andělská síla o něčem trošku jiném. Třeba o tom, že dřív lidé dali na svůj vlastní hlas a celá komunikace byla o povídání si sama se sebou, a hlavně poslouchání se. A také o trpělivosti.
Lidé jsou totiž někdy trochu zpomalení, pokud jde o správná rozhodnutí. Dlouho, dlouho mluví a mluví, a nevědí, že aby slyšeli odpověď, musí taky chvilku mlčet. Protože pokud máte dostat odpověď, od Anděla, nebo od dobrého člověka, nebo sami od sebe – s tou odpovědí vám nikdy nebude skákat do řeči. Nebo ji na vás nezakřičí.
Hlas vyšší moci vždycky počká, až ho budete skutečně, ale skutečně poslouchat, protože i my někdy čekáme a my sami můžeme být sobě vyšší mocí a musíme se naučit naslouchat.
PS: Písmo nijak Anděle nepopisuje jako bytosti s křídly. Křídla se objevila až později. I tak ale někdy máte zvláštní pocit, když najdete pírko nebo ho k vám vítr zavane. Jako by se vám někdo připletl do cesty. Nebo spíš dal vědět, že už s vámi nějakou dobu jde.
