Když takhle po ránu přijde exekutor

Moje exmanželka mi připravila různá překvapení a zkušenosti do budoucna. O tom jsem už taky psal. Nebýt té ženy, některá zákoutí života by mi zůstala utajena – a ani bych se za jejich nepřítomnost nezlobil.

Žena je pryč už přes dva roky a během té doby jsem ji viděl tak desetkrát (a většinou jsme se hádali) – postupně jsem se dozvídal o milencích, dluzích, různých špinavostech, jež by do manželství patřit neměly. Ale zajímavé bylo, že moje exmanželka považovala všechno tohle za "pohodu" a za "všechno je v pořádku". Co byste taky čekali od několikrát rozvedené ženské, o níž se kamarád vyjádřil jako o Bílé vdově.

Tak zase všechno v pohodě to kolem dokola nebylo a mnohá další překvapení přichází doposud.

Třebaže jsem byl ženou několikrát ujištěn, že všude je po finanční stránce všechno vyřízeno a nic nikomu nehrozí, dnes dopoledne mě navštívil exekutor, který na rozdíl od těch předchozích se nezajímal nejen o moji ženu, ale i o věci, které mám.

Jak jsem se dozvěděl, moje žena nebyla po dobu manželství zrovna spořivá a podle půjček by se zdálo, že jsme žili na dost vysoké noze. Jestli to tak bylo, já na ni zrovna nestál a dál platil složenky a společný úvěr (jak se ukázalo, ten byl jediný jen tím, že jsem o něm věděl), a snil o tom, že jednou pojedeme na dovolenou – nebo že nebudeme mít dluhy, nebo že si její děti najdou práci, nebo prostě že budeme žít šťastně.

Nic z toho se nakonec nestalo, žena utekla s milencem (kameraman je pro kariéru herečky lepší než tramvaják), a já zdrhnul do deprese. Nevím, jak u manželky, ale mě deprese nakonec pustila, ale jak se ukázalo, minulost má hodně silné drápky a nechce se jen tak pustit.

Věděl jsem, že žena má dluhy, celou dobu je měla, ale nečekal jsem, že neplatí různá pojištění, má rozpučováno po několika bankách, a dorazil mě dnešek, kdy u dveří zazvonil pán, ptal se po bejvalce a oznámil mi, že je to asi za čtyři sta (tisíc) a docela to hoří.

Řeknu vám jedno, vědět, že jsme v tom oba a právem, že jsme si půjčku vzali spolu, neřeknu ani popel, sklopím uši a ocas, a budu hledat peněženku – ale v tomhle státě je to holt trochu jinak a bance tak ani nejde ve finále o to, kdo si peníze půjčil, ale kdo je vrátí. Celkem paradox. Vlastně celá moje záležitost s manželstvím byla paradox a plné paradoxů je i země, která o exekucích rozhoduje.

Není nic nového, že z chudáků dělají ještě větší chudáky a lumpové (a Bílé vdovy) budou vítězit a vždycky s těmi slušnými vyjebou.

Snažil jsem se exmanželce dovolat na mobil – a mám v tomhle případě šanci na zvednutí telefonu tak jedna ku třiceti devíti – povedlo se mi to až na šestý pokus. No a výsledek? Všechno je v pořádku, nic se neděje, a pokud už chodí s tou exekucí za tebou, jo, tak to je mi líto.

Lítost má v tomhle případě cenu čtyři sta tisíc.

O své ženě už jsem iluze ztratil dávno. A mohu tak nějak s tím oznámit, že jsem ztratil iluze i o právech obyčejných občanů.