Je spíše víc zvykem nadávat a postěžovat si a vypsat si svoje ponížené či ublížené ego mnoha formami protestu než napsat o své potěše. Je to logické. Nic víc se do vás nezakousne víc než vaše osobní potupa.
Já patřím více k těm, kteří rádi napíší i o tom lepším v tomhle světě, než abych si léčil svoje komplexy – ano, uznávám, Českou televizi nemusím a stěžoval si... tady, a taky říkám, že patřím k těm více, ne zcela, že nekandiduju na Ježíše, abych byl tak zcela pořád pozitivní.
Občas cestuji vlakem a musím říci, že nemám na České dráhy nějaký zvláštní názor. Jinými slovy, dle mého funguje, jezdím včas, nemám ve vlaku problémy cestujícími ani se zaměstnanci, takže jsem spokojený, a nemám potřebu o tom více svět informovat.
Až do nedávna.
Mám na tenhle svět svůj názor a ve zkratce zní, trochu vánočně, že mnoho lidí se drží davu a bojí se projevit své vlastní já. Říkám tomu, že se bojí rozevřít křídla, a raději je nosí přitisknutá na zádech a přemýšlí, jak se co nejlépe chovat obyčejně, aby si náhodou někdo o něm nemyslel nic špatného. Je to taková povaha Čechů, držet se většiny a nepřesahovat. Já jsem sice taky Čech, ale už dávno kašlu na to, co si o kdo mě myslí, jak mě soudí, a snažím se chovat slušně ke všem, přestože vím, že jakmile budu některým k nepotřebě (a to se ke mně dřív chovali slušně a mile, když mě potřebovali), už zase pro ně budu onen kretén, co je divný. V lepším případě zvláštní. V horším – ten debil.
Jsem proto rád za každého, kdo projevuje sám sebe ve vnímání sobě vlastním, přirozeně v legálních rovinách bez porušování zákona, a hodlá lidem kolem sebe udělat trochu radost. Je pravda, že lidská otevřenost lidi kolem spíše děsí, ale je to jejich problém, že jsou stále tak šedí a nezáživní, a tak i dobu kolem barví do šeda a nezáživného tónu. O to je mi statečnost podobných lidí milejší, protože jdou s kůží na trh – a úplně moc nejvíc nejvíc jsou mi lidé, kteří za to nic nechtějí.
Cestoval jsem vlakem a přišel průvodčí. To by nebylo tak nic divného, to se ve vlacích děje. Ale tenhle průvodčí přišel a pozdravil. To taky není nic divného – jenže tenhle průvodčí přišel, pozdravil, představil se a oznámil, že by rád zkontroloval naše jízdenky. To už tak normální není – a jenže to taky nebylo všechno.
Pan průvodčí nejen že se usmíval, ale s cestujícími pohovořil, řekl nějakou zajímavost nebo humornou narážku o místě, kam měl dotyčný jízdenku, přičemž z něj dál sálala pozitivní energie a ochota s lidmi být – a to není v dnešní době nic, s čím byste se potkávali na každém kroku.
Pravda, lidi byli trochu z přístupu pana průvodčího zmatení (ano, nejsou na tohle u nás zvyklí), ne však tak já, což některé čtenáře nepřekvapí, neboť i já se chovám k Váženým klientům dopravního podniku s úctou. A taky vím, jak moc musíte skousnout, když na vás lidi koukají za vaši vstřícnost nechápavě.
Jsou řeči, že lidé by ji rádi – houby, bojí se jí. Pokud se k nim chováte slušně, začnou se ošívat a rozhlížet se po skryté kameře. Byli by radši, kdybyste na ně sprostě křičeli, než se chovali s úctou.
A jelikož vím, jak to mají jemu podobní lidé těžké, stalo se, co se stát muselo, a to když pan průvodčí přišel ke mně, zvedl jsem se, uklonil a řekl jsem mu, Dobrý den a že jsem Pavel Hewlit a že jsem klientem Českých drah a rád bych mu předložil jízdenky.
A pan průvodčí byl rád, a lidi taky, ačkoli se rozhlíželi po kamerách, a pan průvodčí mi za to poděkoval a podal mi ruku a já ho objal, až se dojal a dojala se i poblíž sedící dáma, a to tak, až se začervenala, asi proto, že ho neobjala taky, a všechno mělo takový hrabalovský nádech, a pan průvodčí dál kontroloval lístky a vyprávěl, že před tím pracoval na lodi, na velké zaoceánské, že tam kdyby se takhle k lidem nechoval, dostal by padáka, a já pochopil, kde se to v něm tohle všechno bere, že některé školy tam venku budou pořád lepší než ty naše, kde se pořád učí, Střádej si a hrab si, jen do vlastní kapsy – a pak pan průvodčí odcházel a rozloučil se všemi popřál šťastnou cestu tam, kam jedeme, a já toho byl plný, že jsem musel zatleskat.
Čímž se dostáváme k závěru:
Pan průvodčí ví, kam se točí svět, tak mi řekl, že když tak hezky plácám, jestli by nebyla i nějaká pochvala, že by bylo hezké, aby i jeho zaměstnavatel věděl, jak se chová, a já mu moc rozuměl, protože tohle znám ze svého zaměstnání, protože tramvaje mají za sebou milion jízd a nebýt kolegy, který našel malému ztracenému turistovi rodiče a náhodou měl zapnutou kameru, nikdo o nás nic hezkého neví, a tak jsem mu slíbil, že to jeho podniku napíšu a že pozná, že to bude ode mě.
Což jsem taky splnil. Znáte to – lidi toho v první moment naslibují, a pak skutek utek. Proto taky tenhle článek berte jako třešničku na celé té pochvale námořníkovi, který se ocitnul na palubě vlaku a chová se k nám, jako bychom byli jeho pětihvězdičkoví cestující se sklenkou šampaňského v ruce a pluli někam do exotické země a hrála nám k tomu kapela tudy tudy důůů.
