Když okolo slyšíte: "Zlatí komunisti!"

To je ale emocí. Co? Jenom se to ozve. Jen to někde vidíte na sloupku, jenom to někdo použije jako nadpis na blogu. A už to jede. Lid se dělí na tábory a hledají sudlice.

Snažil jsem se nějak o tom sesumírovat myšlenky a dorazil jsem k tomuhle:

Je pravdou, že komunistická strana je strana, která ještě po listopadové revoluci nedostala v politice šanci (hlasy) cokoliv ukázat.

A teď: Co jsem řekl, je voda na mlýn těm, co začnou vykřikovat, že komunisti už do ničeho nemaj kecat, že by měli přímo držet hubu a být vystěhováni někam na Sibiř, aby si právě tam dělali svoje kouzla se socialismem a jiné chemické pokusy. Jenomže na tohle je už pozdě.

Když se dělala revoluce, bylo mi jedenáct (věděl jsem o tom všem hovno - přestože někteří moji vrstevníci dneska tvrdí, že už tehdy věděli, jak to všechno dopadne), ale postupem času jsem se sám sebe ptal, proč když někdo svrhne režim, nepřátelský, režim, na který všichni nadávaj, proč už tenkrát s těmi lidmi něco neudělali. Co já vím co. Historie nám některé ukazatele směru poskytuje: vyštvat, deportace, nucená emigrace, zeď a kulka, a podobně. Ale ne, z nějakého důvodu byla ta revoluce Sametová a prý se dělala srdcem, což je asi důvod, proč u toho nikdo nemyslel, protože srdce má vždycky k rozumu daleko - kdo kdy miloval, asi pochopí.

Tudíž komunisté zůstali a celých dvacet let se nic nedělo a taky nic nedělali (mluvím o komunistech v komunistické straně, nikoli o komunistech v jiných stranách, ty dělali až dost). Dneska si myslím, že ono nic nedělání byla výborná taktika, protože si šikovně počkali, až se to okolo nich samo podělá a lid začne vzpomínat. Někdo by možná přímo řekl, že čekali, až začnou lidé prstíčkem hrabat. A jak vidno, hrabat se začalo.

Nápisů o zlatých časech přibývá. Jezdím po celé Praze dost často, takže to vidím - a taky bych se rád zeptal čtenářů, jestli jde pouze o lokální problém, nebo vy mimo Prahu to čtete po ulicích taky. Někdo se sice snaží podobné nápisy a názory a reagovat slogany a plakáty, že ne každý retro je cool, avšak dle nálady lidí je vidět, že je tato zpráva nechává chladným.

Ano, taky jsem si vědom, že vzpomínky jsou tak záludné, že dokáží časem potlačit to špatné a zaplnit paměť tím dobrým, nad čím každý vzdychá a usmívá se jako pitomec.

Na to můžu odpovědět tak, že z dnešní doby si já osobně těch hezkých vzpomínek zálohuju velmi málo a pochybuji, že se časem to málo rozmnoží natolik, že vyplní celou hlavičku makovičku a já se budu blaženě usmívat nad tím, že jsem přežil a po celou dobu třeba měl kde bydlet a stačilo mi i na jídlo.

Taky jsme se v práci bavili, jak by to asi vypadalo, kdyby jednoho dne komunisti vyhráli volby a třeba měli tolik hlasů, že by to upekli sami, případně měli tolik hlasů s jinými, že by spolupracovali, ale měli hlavní slovo. To, že by se vrátil tvrdý socialismus, to si myslel málokdo. O emigraci mluvila pouze hrstka lidí, většinou ta, která za minulého režimu věrně sloužila straně a přátelsky v hlášeních poukazovala na ty pomýlené, co rudé zase tolik rádi neměli. V tomhle jsme se nezměnili.

Nikdo nemluvil o tom, že by se stavěli tábory, zase se rozjel průmysl s uranem a hromadně se zabavovalo - ostatně, už toho na zabavení moc nezbylo. Na druhou stranu se ozývaly názory, že by se klidně zase mohly stavět továrny, klidně by se mohl přijmout zákon, že každý člověk má právo na práci (ne povinnost pracovat, nepleťte si to) a právo na slušné zabezpečení, a třeba by se mohlo udělat taky něco proto, abych si nemusel vybírat, která barva kůže nebo národnost mě na ulici okrade, případně si pokládat otázku, proč bych měl spořit na nějaký podivný důchodový účet, když vím, že ho za několik let někdo vytuneluje, a dozvím se to z reportáží v televizi, a bude se o tom mluvit pouze dva dny, protože potom už tam bude zase něco jiného a po penězích a zlodějích se slehne zem.

Na závěr zopakuji onu větu z plakátů na ulici, kde vidíte hezky srovnaná kladiva se srpy a u nichž se píše: Ne každý retro je cool - mají pravdu, to není, ale z některého retra se alespoň vykrystalizovaly hezké vzpomínky.

Až se dnešní doba překulí a stane se retrem, toho hezkého nebude na rozdávání - ale jedno bude pravda, bude se moc označovat jako very cool, protože z ní bude mrazit až na zadku.