V Dopravním podniku v Praze je mnoho odborových organizací. Každá to s vámi samozřejmě myslí dobře a chce pro Vás jenom to nejlepší. Jak jinak.
Odborových organizací máme tolik, až si uvědomíte, že takovou koncentraci Vašich spasitelů na jednom místě neměl ani Jeruzalém za dob své největší slávy – a že o tom už brzy uslyšíte hezké příběhy.
Odborové organizace jsou jako showbyznys. Když dobře vypadáte, lidé se k vám rádi vracejí. Proto není nic divného, že mnoho mých kolegů je členy v několika najednou. Nemám jim to za zlé, já sám zase nejsem v žádné, a chápu, že když je něco dobré, chcete toho co nejvíc.
Odborové organizace se dělí na dvě skupiny. Na ty, co zrovna jedou a jsou IN (dají hodně výhod, občas nějakou tu vstupenku, a dokonce seženou roušky, to uznávám, je hezký krok), a na ty, co holt tolik nedávají a musí si pozornost vydobýt jiným způsobem. Většinou tak, že udělají vlnu, aby se o nich vědělo a pak mluvilo.
Jednu věc však mají správné odborové organizaci společnou. Umí krásně psát dopisy. Ano, tohle.
Když chtějí něco sdělit, je radost to číst. Je to tak hezké a trefné, že by i Goebbels zatleskal. Ani nemáte pocit, že čtete nějakou zprávu od obyčejného člověka. Úplně vidíte toho a toho pisatele, který vlastně ani nepíše, ale spíš zapisuje nebo tesá jako kdysi Mojžíš na hoře Sinaj. To nejsou slova, to jsou proroctví, to jsou zákony, to je vůle něčeho víc, než jste vy sami. Tohle oni umí. Takhle oni píšou
A tak ta pradávná síla tomu chtěla, že na svět přišel dopis, který ukázal, že kdo podle své vůle činí, dobře činí. A ten dopis poukázal na tu skutečnost, že řidiči tramvaje v kabině nenosí roušky.
Když víte o existenci podobných dopisů, nikdy si neříkejte, jak moc si přejete, aby se jejich pisatel nad sebou zamyslel. Věřte, aby se nad sebou zamysleli ti, kteří ho budou číst.
A nastala mela. Někdo zřejmě uvážil, že řidiči ještě nejsou pod dostatečným tlakem, a tak přitvrdil. No prostě mela.
Ještě, než ji popíšu, podotknu něco o dopisech či vzkazech. Dejte do nich, jak vám moc záleží na lidech, pořád poukazujte na zdraví lidí, jejich bezpečnost, ukažte, že kdo to nemyslí s lidmi tak dobře jako vy, je to vlastně netvor, a nemůžete šlápnout vedle. Máte to v kufru. A vždycky se na to někdo chytí. Vždycky.
Začala mela a díky ní jsem poznal význam pojmu Hon na čarodějnice. Na bezrouškaře.
Podotýkám, že nešlo o lidi, kteří by chodili mezi lidmi bez roušky. Šlo o kolegy, stejně jako o mě, kteří si ji sundali v kabině – na základě vyjádření vlády, že pokud neohrožuji blízké lidi a jsem izolovaný, rouška není potřeba (na konci blogu vám vysvětlím proč). Tu roušku si řidiči sundávají z různých důvodů. Je jim vedro a špatně se jim v práci dýchá, mlží se jim brýle a nic nevidí, chtějí se v horku napít – a za sklem tramvaje už horko je.
Dopoledne stály po Praze dopravní hlídky a kontrolovaly řidiče, zdali roušku mají. Když ne, dostaly něco jako napomenutí. Diskuze prý nikam nevedla. Ona diskuze nikdy nikam nevede, když se bavíte s někým, kdo jenom vykonává vůli někoho jiného. On je Vykonavatel, ne soudce. On tam na diskuzi není.
Odpoledne už se trochu zvolnilo. Vykonavatelé pouze postávali po městě a zapisovali si, kdo roušku nemá. My jsme tomu říkali, že si dělá čárky.
Já mám lidi rád, já mám rád skoro všechny lidi. A tak kdykoli jsem někoho takového viděl, široce se na něj usmál (a u mě úsměv viděl, jelikož jsem neměl roušku) a gestem mu naznačil o čárce – Šoupni ji tam, óóó veliký.
Ve zkratce vám povím, proč si myslím, že jsem pořád v právu ji nemít:
- nikoho neohrožuju.
- kolegové se informovali na poradenských linkách (jeden dokonce na chatu s Vlada.cz) a odpověď byla víceméně totožná s mým odůvodnění výše – jsme izolovaní.
- potkal jsem během směny několik hlídek Policie ČR a Městské policie, věděli o mě, a žádná mě neupozornila, že porušuji pravidla.
Mám tedy čárky. Vůbec netuším, jakým způsobem budu za ně pokutován. Jestli dostanu domluvu u vedoucího, nebo mě postaví ke zdi. Nevím. Stejně jako nevím, jaký je postih za to, že někdo v interní formě překrucuje výnosy vlády. Nebo o překrucování někdo písemně žádá. Nevím.
A teď, jelikož se blíží konec, jak jsem slíbil, vám řeknu, proč někdy není rouška potřeba.
Vy si možná říkáte, ať roušky nosí, holota uzvoněná. Ono jim to neublíží. Aspoň nebudou tak vyvádět. Ale pak si uvědomte, že jednou, a třeba velmi brzy, se může objevit dopis od někoho, kdo poukáže (a bude hodně mluvit o bezpečnosti lidí a jejich zdraví, a jestli jste proti, jste stvůry), že doma je taky potřeba nosit roušky. A abyste je doma nosili, budou hlídky, kontroly.
Zdá se vám to nemožné? Co všechno, co vidíte dneska kolem sebe, se vám ještě před měsíci zdálo nemožné.
A na tyhle věci nemusíte být odboráři.
Jak řekl pan Werich, budete ten, "kdo chce svět spasit klackem,". A já přidávám – ", a ještě mít pocit, že děláte správnou věc!"
