Když naivně (a zoufale) očekáváte od lidí pochopení

Ano, já patřím k těm, o nichž se říká, že jsou naivní. Skoro se to někdy rovná spojení, že jste tak trochu hloupí, blbí, pitomí – prostě jste jiní. A s takovými jinými je těžké pořízení.

Jak už vyplynulo z některých předešlých blogů, delší čas hledám po světě svoji exmanželku. Ne že bych jí hledal proto, abych se s ní usmířil, o cokoliv se prosil (jak tak nějak velí romantická nota pro opětovné sblížení). Hledám ji proto, abych jí oznámil, že je už rozvedená, že má exekuce, které chodí za mnou, že ji nemám zrovna v lásce, že spousta věcí je špatně – třeba i to, že spolu nemůžeme jakkoli komunikovat.

A to nemůžeme: Mailovat, telefonovat, potkat se, mluvit – potažmo předat si korespondenci, neboť se žena pohybuje mimo pražskou kolejovou sít, na níž se zase pohybuji já.

A pak naděje – tedy závan. Moje žena se objevila na facebookovém účtu. Ne že by hned mezi námi lítal like sem, like tam, a muck, lock, love, a cítím se skvěle. To tedy ne. Ale existuje. Moje žena existuje, není mýtus, a já jsem devět let nestrávil v blázinci s imaginární manželkou v podobě židle a polštáře.

Co vám mám povídat, moje touha po komunikaci byla tak velká, že jsem obeslal její přátele se skromným dotazem, zdali svoji kamarádku opravdu znají a náhodou neví, kde bych ji z korespondenčních důvodů mohl zastihnout.

A tady nastupuje moje naivita (blbost, pitomost, bláznovství). Tak nějak jsem čekal vstřícnost a pochopení, akorát jsem si neuvědomil, že facebook je o přátelství z mokré čtvrti, že jeden za všechny, a všichni na jednoho, a už jelo.

  Co vám budu o své naivitě povídat: Za jeden den mám na krku několik údajných žalob za obtěžování, za pomluvu, něco slov o jití do análu, ty jeden penise, cosi vím o vagíně, o zákonech ohledně toho, že někomu napíšu dotaz (fakt nevím, jaký je zákon, že vám nemůžu napsat) – prostě to jelo, až jsem se cítil zaskočený.

Vím, že naivita dokáže zaskočit – i toho naivního.

Zoufalí lidé v zoufalých situacích dělají zoufalé věci – a já v zoufalé situaci od minulého úterý, kdy mě navštívil exekutor, jsem.

(A teď píšu spíše k těm, kteří a) mají moji exmanželku v přátelích a za b) od rána sjíždějí tady na iDnesu články, kde se ke své kauze manželství vyjadřuji).

Jsem zoufalý, protože přes dva roky není moje ex schopna vyřídit své pohledávky a platím je já v plné výši. Jsem zoufalý z toho, protože si bere další půjčky s vědomím, že je budu splácet já. Jsem zoufalý, poněvadž se blíží zima, a já bych si po dvou přetrpěných zimách v ne zrovna teplém prostředí, konečně zatopil (a zase to nevyjde). Jsem zoufalý, že stejně jako mně o svých předešlých manželích, i vás častuje fantastickými historkami, v nichž jsem narušená sadistická bestie. Jsem zoufalý, protože nemám pomoc.

Jsem zoufalý, a ještě k tomu naivní.