Sny se plní, o tom není pochyb. Neplní se každému, ale i tak se plní. Univerzální recept na štěstí neexistuje a ani já vám ho nyní nepředložím.
Někdo sází na vytrvalost, jiný na známosti, další na znalosti, jiný další na znalosti známých - receptů by se našlo nepočítaně, avšak asi se shodneme na tom, že ke štěstí se vám nejvíc hodí jiné štěstí.
O svém úspěchu sníte a představujete si s ním budoucí život (což je taky jeden z receptů na jeho dosažení). Dotýkáte se ho, mazlíte se s ním, jako by to bylo něco hmotného, a připravujete se na tu velkou jízdu, která bude následovat, až se provalí všechna smůla a váš život se od základů změní.
Nejsem jiný, taky jsem chtěl úspěch. Ve psaní, to dá u mě rozum. A taky jsem se uměl radovat, když nějaký jeho záchvěv přišel. Když jsem se před mnoha a mnoha lety stal Mistrem ve tvůrčím psaní, ani se neptejte, co se dělo. Bylo mi dvacet šest, mám pocit, a podle toho vnímání úspěchu a jeho užívání si vypadalo. Na něco málo let jsem vyhrál soutěž ve větším nakladatelství (s naprostou šílenou povídkou, která rozdělila literární společnost na dvě poloviny, a dokonce jsem díky zažil bojkot jiných soutěžících), a když jsem se dozvěděl o vítězství, seděl jsem zrovna v tramvajácké střídací boudě na Palmovce a měl ruce nad sebou a stál jsem na stole a i někomu na pizze, co ji měl k obědu. Radoval jsem se tak moc, že mě kolegové vyhodili ven, ale já se vrátil oknem. Pak už mě nevyhazovali.
Taky musím přiznat, že díky tomuto vítězství jsem poznal odvrácenou stranu úspěchu.
Za prvé (sebekritika) : myslel jsem si, že jsem mistr světa amoleta a spoustu věcí podělal (chyběla skromnost, ale učte se jí v těhle našich končinách), čímž jsem budoucnost dost změnil a nepatřila pak k nejrůžovějším.
Za druhé (kritika ostatních) : poznal jsem, že závist je nekonečná a že se i díky málu dokáže měnit v nenávist. Ale zase se poučíte a přestanete věřit, že ti, kterým jste věřili, by vám někdy pomohli. Třeba právě s tou budoucností.
Ale karty se obrací, někdy když to nejméně čekáte, a tak dnešní den se mi splnil sen a vstupuju do světa, kde se nic neodpouští a kde se nic nezkouší, kde je to podle Petra Šabacha jako na vesnické zábavě, kde taky nejde nic zkoušet, a když děláte do nějaký holky, taky můžete rychle dostat do držky.
Představoval jsem si tenhle den mockrát. Vždycky byl v představách magický, přímo euforický, a byl dnem, který bych nezapomněl, ani kdybych žil tisíce let. Jako by se stal zázrak a já byl jeho základem.
Ale nic tak zvláštního. Mám radost, a pořád ještě čekám, jestli se promění v něco velkolepého, něco bláznivého - jako když se v muzikálu od Disneye zničehonic svět promění do velké scény, kde všichni zpívají a tančí a místo a emoce se změní na něco neslýchaného.
Ale nic se neděje.
Vzpomněl jsem si na jinou věc od Disneye. Na film Duše z Pixaru. Možná jste to viděli. Joe Gardner, jazzový pianista, při koncertu zazáří a zažije nejlepší večer svého života. Ale nic se s ním neděje. Stojí před klubem a ptá se saxofonistky Dorothey Williams, proč se to tak děje, když na tenhle den čekal tak dlouho?
A ona později povídá:
Plave malá rybka oceánem a potká dvě dospělé ryby a ptá se jich, kudy se dostane do oceánu. Ryby se na sebe podívají a říkají, a kde si myslíš, že jako teď jsi? Jsi v oceánu. Rybka se podívá kolem sebe a říká, ne tohle není oceán, tohle je jenom nějaká voda.
Docela mi to pomohlo, protože jsem příběh pochopil (a líbil se mi). Ale mluvil jsem dneska i s jedním chytrým člověkem, který je chytřejší než já, ale nedává to najevo, aby mi neublížil a neublížil i jiným, takže mě a jiné vlastně chrání. Mluvil o tom okamžiku velkoleposti, jak se nedostavil. Že je to moc dobře, protože kdyby se dostavil teď, už by třeba nepřišel potom. Ty velké věci mě prý teprve čekají.
Dnešní den končí a stále se nic nemění. Je skoro den jako každý jiný, až na tu událost, kterou sice vnímám poněkud z mého pohledu nepatřičně, ale nijak nepochybuji, že mi změní život.
Jak řekl ten moudrý člověk - velké věci mě teprve čekají. A já nemám důvod mu nevěřit.
Přeji Vám, aby čekaly i na Vás.
