Když dá o sobě vědět Smrt

Viděli jste někdy někoho zemřít? Já ještě ne. Umírat možná ano, ale doopravdy zemřít ještě ne. ani nevím, jak bych si to nakonec sám v sobě přebral.

Umírat člověka jsem však možná viděl, před lety na poliklinice. Čekal jsem tam na chodbě na jakési chirurgické vyšetření, když přivezli na lehátku muže, asi tak čtyřicet, strašlivě pomláceného (dopravní nehoda), samá krev, na sobě provizorní ošetření, přitáhli ho ke zdi a zřízenec klepal na dveře ordinace. Muž kýval hlavou, jeho oči jako blikaly, ubíhaly kamsi do neznáma, a opakoval: "Mami, mami!"

Netuším, jestli ten muž doopravdy umíral (hádám, že kdyby asi ano, byl by kolem něj větší šrumec, ačkoli v našem zdravotnictví bych se nedivil, kdyby nebyl), ale mně to jako umírání připadalo. Tělo pomalu umdlévalo, hlava jako poslední, a poslední slova patří tomu nejkrásnějšímu jménu na světě – pokud to tak nevnímáte, vaše věc, já bych asi v bolesti taky mámu volal.

Možná v té době jsem poprvé začal přemýšlet o tom, jak to asi bude se mnou. Jestli to bude v teplé posteli, nebo někde venku s rukou přitisknutým na srdci, na cestě s rozmašírovanou hlavou od lopaty, s křečovitým širokým úsměvem po pikantním vyvrcholení s prostitutkou – nebo v osmdesáti na lince 28 směr smyčka Letiště Majora Zemana.

Konec legrácek. Zase jsem se smrtí setkal.

Kolegové z DP mizí celkem pravidelně, a většinou ani neuběhne moc času a začnete v paměti lovit obrazy tváří a jmen, a nakonec si vzpomenete na to, že asi nosil uniformu, přestože říkáte: Jó ten, už vím, jo, to byl dobrej kluk!"

Někteří dělají i skromné rozlučky (výjimečně se dělají i větší, ale to už musí bejt tramvajáckej někdo), s chlebíčky, dortem – přirozeně ne pro všechny, většinou jen pro ty, co se dostaví ten den do vozovny pro práci nebo pro zaparkované auto. Vždycky je u toho moře plácání po zádech, vtípků, uvěřitelných, či méně neuvěřitelných historek, zbytky z hostiny vždycky někdo stáhne domů, a jde se. Domů, dotyčný do důchodu. Vždycky jim přejeme to nejlepší.

Horší je, když se dozvíte, že to vaše přání moc nezabralo. Jako u mého kolegy. Tolik se těšil na důchod, že bude bydlet na chalupě, že si bude hrát s vnoučetem, že bude takový ten vitální stařík se zájmem tady a se zájmem tam (a samozřejmě se konečně pořádně vyspí, poněvadž všichni tramvajáci mají za svůj kolejový život hodně nedospáno).

Kolegovi se něco stalo s mozkem. Něco tam narostlo, a je to tak hluboko, že se to nedá vyoperovat. Na místo na chalupě skončil na oddělení, z něhož není návratu. Neoficiálně se mu říká BP – beznadějné případy. Leží a čeká. V sobě má tolik svinstva, že jeho čekání je zamlženo takovým nyní věčným stínem, za nímž všechno běží jako podivně sestříhaný filmový dokument.

Tolik se těšil na hraní s vnoučetem, teď se bez pomoci ani neobrátí na bok.

Nechci víc rozebírat smrtelnost nebo otázku, co bychom měli, nebo neměli, a jak bychom to měli, nebo neměli – jen napíšu, že kdykoli se smrt ke mně dostane takhle blízko, když navštíví někoho blízkého a dá vědět, že existuje a brzy se bude účtovat, uvědomím si tu nicotnost svého bytí, a ostatně jako nicotnost celého světa.

A já nevím, jestli je to tak správně. Jestli ta s kosou nechce od nás v poslední chvilce slyšet něco jiného.