Pan Werich říkal, že nejhorší je, když se najde někdo, kdo chce spasit svět klackem, a já s ním souhlasím. V malých a větších měřítcích to vidím kolem sebe celý život.
Už jako děcko jsem zažil, a nebyl jsem asi jediný, když názor někoho jiného byl argumentován ranou do nosu a slovy, že musím poslouchat, protože je to tak správné – a jak jsem rostl a zrál, dostával jsem další lekce, že ne vždycky pravda je pravdou, ale zaleží na tom, jak moc pravdivě se ona záležitost uchopí nebo za pravdu vydává.
Spasitelství je problém, pokud se objeví ve velkém měřítku. Velké ambice rovná se velké problémy – vlastně se rovná "velké všechno". Je zvláštní, že velmi mizivý počet těchto různých spasitelů nezačíná malými věcmi, ale rovnou se vrhne na projekty velké a skutečně ovlivňující dětí nikoli jedinců, nýbrž celých skupin, někdy až hordy. To slovo už samo o sobě něco značí.
Nedivím se, že se podobné nápady na změnu světa objevují, když není lidem dobře – je to zcela logické, že lidé hledají záchranu, a nejvíc ti, kteří se ještě před chvíli bili v prsa, že ji v žádném případě nepotřebují. Čím víc takových, tím jde spasení lépe. Spasení potřebuje svoje ustrašené ovečky – to je logická rovnice.
Žel poslední dobou aby člověk normálního spasitele pohledal. Je to samý falešný Prorok, a člověk už aby skoro nevěřil, že se v záplavě těch samozvaných objeví onen skutečný. Skutečný, u něhož byste dřív nebo později nenabyli dojmu, že mu tak ani nejde o spasení jiných jako spíš o svoje, a ještě s vytahaným trikem.
To se tak hezky na lidi usmíváte, hladíte je po tváři, mluvíte o lepších zítřcích, které přijdou ale vždycky ale další zítřek, a za chvíli už měníte Ústavu a honíte lidi po ulici klackem a voláte na ně, že je chcete spasit.
Na obor spasení by asi měly být školy nebo učiliště. Učit se a studovat, jak na to. Vědět, že i na velké spasení jsou potřeba malé krůčky.
Úplně by stačilo, kdyby se ti budoucí Proroci a Mesiáši ze začátku snažili spasit jenom někoho jednoho kolem sebe (ne hned svět a národy a náboženství). Ukázat jenom jednomu dotyčnému, že svět v jeho smutku šedý a prázdný takový ve skutečnosti není. Že má smysl se na něj podívat jinak a přesvědčit se o možnosti změny.
Nemusíte hned ve svém spasení mít nějaký určitý cíl. Někdy vám totiž není souzeno cíle s tím druhým dosáhnout. Spasení nebo pomoc jiným je u ukázání možných variant, ne je uskutečnit. Můžete být smutní, že se třeba cíl neukázal, nebo dosáhnete s tím druhým konce, jaký jste nečekali – vždycky jde o to, jak se ten druhý cítí. Aby byl šťastnější, vyrovnanější, sám pro sebe lepší.
Možná si ten druhý bude o vás myslet, že jste naštvaní, že se vám s ním nepovedlo, co jste si oba třeba představovali, ale je to mýlka. Není naštvaný. Když chcete někomu pomoci, opravdu pomoci, aniž za to něco chcete, hněv se u vás nikdy neobjeví.
Dáváte tomu druhého dary, a sami je tím od něj přijímáte, a třebaže máte později pocit, že byste je měli vrátit, není to tak. Dostali jste dary, abyste je opatrovali. Ne je vraceli. Musíte je do svého života zařadit a žít s nimi. Umět se s nimi radovat, používat je. Jsou vaší součástí a vždycky už budou – stejně jako onen člověk
Ten druhý vás už v této chvíli miluje takového, jaký jednoho dne teprve budete.
Nakonec je vlastně jedno, na jaké straně ten a ten člověk stál. Jestli chtěl spasit, pomáhat, nebo pomoc přijímal.
Někdy se totiž stane (někdy dost často), že nejvíc pomoci a spasení se Vám dostane, když je chcete někomu dávat.
O tom je pravé spasení.
