Když bavíte lidi, a je to baví – a vás koneckonců taky

Už ve školce mi říkali, že jsem komediant, ačkoli ve školce se toho napovídá víc než dost. Pamatuji kluka, co říkal, že bude pravěkej lovec, a nakonec skončil někde u sanitky.

Spíš si pamatuju na událost, že jsme s několika kolegy v předškolním věku skákali po postýlkách bez kalhot, a hráli na pindíky jako na kytáry, až to jednu vychovatelku rozčílilo natolik, že vzala nůžky a vyhrožovala, že nám je ustřihne.

Nevím, jak mě tahle událost ovlivnila, ale když se dívám na nůžky, mám podivný pocit a bojím se jít do sklepa, protože tam někdo byl přede mnou a nůžkama dělal nějakým paním nepěkné věci – no nic.

Ale asi měli ve školce pravdu. Lidi občas dokážu pobavit, a stejně tak to baví i mě – prostě komediant, šašek, kašpárek, račte si vybrat, velevážení.

Příležitost jsem měl včera na Čechově náměstí v lince 37. Občas máme v DP takové bojovky, a bojovky většinou začínají čísly linek třicet a více – to je vždycky linka, která pojede po nějaké zvláštní trase.

A tak tomu bylo i včera. A zvláštní trasa byla v tom, že končila na Čechově náměstí a točila doleva do Minské ulice.

To však zmátlo řidiče ostatních linek, a došlo k situaci, kdy řidič přehlédl vlakovou cestu a rozhodl se jet do Minské taky, třebaže tam o něj nikdo nestál, nehledě že o to nestáli ani jeho cestující.

Za život můžete stvořit několik pravidel a mouder, pokud se díváte kolem sebe, a tak se stalo i včera, kdy svět spatřilo pravilo, že couvat s tramvají na místě, kde se štosují auta kvůli uzavírkám není za prvé jednoduché a za druhé je úplně na hovno.

Nijak řidiče neomlouvám. Má koukat na cestu a nekoukat, kde co lítá. Já, když jsem se před patnácti lety učil jezdit s tramvají s instruktorem Plamínkem, jsme na to měli jednoduchou, leč účinnou metodu zapamatování. Jakmile jsem udělal takovouhle botu, která by mě v budoucnu mohla stát nehodu, ale taky třeba ztrátu papírů, instruktor se na mě zadíval, a řekl, abych si vrazil facku. A já si ji dal. No a vidíte, po dvou hospitalizacích s otřesem mozku jsem se stal tramvajákem, a to dokonce takovým rytířem Jedi na kolejích, že cítím odbočující auto do profilu i za rohem a světla na křižovatkách držím vůlí.

No ale jiní ještě Jediové nejsou, a tak holt couvají (a ne zadarmo) – a včera se to sešlo tak, že se do couvání přidal i autobus, který vjel za tramvají kam neměl – chtěl tramvaj objet zleva, ale nevšiml si mě, a tak se zastavil a koukal na mě a pak se tvářil, jako by náhle myslel na vzdálený příbuzný.

A lidi čekání nemají rádi, to vím, a umí být i nevrlí, což se jim nedivím, ale zase vím, že i humor umí svoje kouzla, tak jsem si vzal vestičku a rozjel ve voze One Tram Show, a začal mluvit, že jsem koordinátor couvání, že jsem jejich kauč (jak mě učí Restart života na stream.cz), vyprávěl jsem o couvání do prázdna, hrál couvajícího řidiče i blikající obrazovku se zpožděnými tramvajemi na dispečinku (stálo to až na Vršovické náměstí a druhým směrem až za Koh-i-noor), a nakonec jsme rozjel skeč na téma: paní, já taky spěchal na přestávku, chtěl jsem na konečný zírat do tmy.

A víte co. Lidi to bavilo, a smáli se po celý tramvaji. Skoro ani nevnímali, že stojíme a čekáme, až se pohne půltuctu aut a tramvaj se vrátí do svého směru.

Nakonec se to povedlo a my mohli jet. Netleskali mi, ale to že mám úspěch, jsem vytušil z poděkování za tak báječné čekání a nápadem, abych šel k divadlu.

Hezký nápad, ale pochybuju, že by tam bylo podobné publikum, které by právě v ten okamžik rozveselit potřebovali – a zapomněli na to, že spěchají a tramvaj nejede.