A tím myslím třeba i za psaní. Tenhle článek nebude směskou různých teorií a mouder posbíraných z knih, ale pouze vlastními zkušenostmi a hořce protrpěnými (posléze pochopenými) skutečnostmi.
Měl jsem jako dítě mnoho spolužáků, ale pro naše vyprávění nám postačí dva. Jeden dostával za známky placeno. Ne moc. Chodil jsem do školy v jiných dobách, finančně těžko srovnatelnými s dneškem. Za jedničky dostával dvě koruny, za dvojku korunu, za trojku nic, za čtyřku platil korunku a dvě za pětku. Pokud měl v žákovské knížce na celé stránce jenom jedničky, dostal prémii.
Taky nadával, když mu na předposledním řádku soudružka učitelka Danielová (o té taky budu muset napsat) dala v hodině hudebky ze znalostí stupnice dvojku.
„Kráva jedna!“ vykřikoval o přestávce. „A PIF je v hajzlu!“
(Pif byl francouzský komiks a byla v něm hračka a stával dvacet korun.)
Za samé jedničky na vysvědčení dostával pět set korun. S ohledem na film Bony a klid se dá říct, že rodiče mu za dobré vysvědčení podali rukavici.
Druhý spolužák nedostával nic. Jeho tatínek mu pořád vysvětloval, že se neučí pro peníze, ale pouze jenom pro sebe. Nic víc.
Kluk se učil, měl známky dobré, ale ne nikdy nejlepší, a když měl třeba sadu jedniček v delším časovém období, postěžoval si, že je doma tatínek nevidí a ani ho nepochválí. Jinak řečeno, štval ho nezájem.
Pokud na něj upozornil, zase se mu dostalo odpovědi v podobě, že vzdělání slouží pro něj, a nikoli nikomu jinému.
Jenže vysvětlujte tohle malému dítěti. Dobře se učí, a nikdo ho za to ani doma nepochválí. Pochvala od učitelů nemá takovou hodnotu. Stane se tedy, co stát se má, a dítě to začne flákat. Aby upoutalo pozornost.
Co jsem já pochopil, ceny za psaní (a nejen za ně) jsou vlastně spíše čestnými uznáními, třebaže se jim říká cena, neboť to zní jaksi honosněji. Jsou ekvivalentem pohlazení a úsměvem děcku, jež nosí ze školy jedničky a díky zájmu rodičů pochopí, že co dělá, má nějaký smysl – smysl pro něj, i pro rodiče. Vlastně se objeví jakási zpětná vazba, z níž vzejde něco milého.
Samozřejmě existují i ceny, v nichž jde o peníze. A jak známo, peníze jsou až na prvním místě, a hon za těmito cenami vypadá poněkud jinak než ten za Čestnými uznáními. Navíc, do podobných soutěží o opravdu velké ceny se málokterý smrtelník dostane. Většinou omylem, nebo „omylem“.
Já se do takových velkých soutěží omylem ani „omylem“ nikdy nedostal, ale za to jsem se dostal do soutěží o ta čestná uznání a dostával pohlazení za svoje dobré známky a chápal, že opravdu mají jakýsi smysl, ačkoli jiný, než si mnozí myslí.
Ze začátku to nebylo tak jednoduché. Ne uznání získat, spíš jak se s ním vypořádat.
Dneska už chápu, že jeden z důvodů, proč někdo podobná uznání předává není touha někomu udělat radost, ale spíš pozorovat, jak se vyrovná s lidmi okolo, kteří mu to uznání nepřejí či závidí.
A já to ze začátku neuměl. Musel jsem čelit kritice za svoji práci, nehledě na vlnu nenávisti, která se kolem objevila. Češi umí skvěle závidět a nenávidí úspěch u někoho jiného. Míra úspěchu nijak nehraje roli. I nový truhlík v okně je třeba závidět a položit si otázku, kde ho soused ukradl?
Já na tuhle vlnu reagoval z mého dnešního pohledu blbě. Psal jsem těm dotyčným a vlastně jsem se hájil, aniž bych tušil, jak moc přilévám olej do ohně, a ještě se víc zamotávám do dalších provazů závisti a kritiky. Víte, vždycky bude víc těch, co závidí a pomlouvají než těch vašich fanoušků. A fanoušci maximálně vysloví podporu, a tím to hasne. Další vlastnost Čechů je, že si neradi pálí prsty o jiný ohýnek než svůj.
Tak jsem vlastně řval, kousal, škrábal a samozřejmě tahal do sporů jiné a jiné lidi, a to jen proto, abych si po letech uvědomil, jaký jsem byl vůl a jak jsem ty jiné lidi kolem sebe otravoval.
Samozřejmě navíc ten vůl byl spojený s tím pocitem mistra světa amoleta.
Jé, já byl kretén. Hned jsem si myslel, že moje hovno smrdí míň a dával to najevo (ne tím výkalem). Kopal jsem na všechny strany a s tím kopal i lidi, kteří spoustu věcí se mnou mysleli dobře.
Některá uznání mají totiž takovou moc. Že z vás dělají to, co nejste. A proto víc si myslím, že se dávají jako pokusné sérum, aby se vidělo, co s vámi udělá.
(Jen tak mimo: pamatujete si kdo před deseti lety dostal Oscara za vedlejší mužskou roli, aniž byste se dívali po netu?)
Ceny jsou pomíjivé. Ne však tolik skutky, které kvůli nimž vyvádíme. Blbosti si lidi pamatují snadněji a déle než to lepší kolem nás.
(Reklama: Heleno, ty si kupuješ Fairy Ultra?)
Pokud někdy nějakou cenu dostanete (a nebude to cena barák, deset milionů a jachta k tomu), berte ji jako pohlazení od rodičů, že jste dostali jedničku a vy víte, že oni to vědí. Ale nepřehánějte to, stejně se učíte jen pro sebe a brzy půjdete po svém prkně. A uvidí se, jak pevný krok na něm budete mít.
A ještě maličkost na závěr: Ceny a uznání jsou fajn. Nejen že vidíte, kam se onen uznaný jako člověk ve svém duchovním vývoji dostal, ale taky se kolem Vás dostatečně vyčistí vzduch a poznáte kdo je kdo.
A to je cena k nezaplacení.
