Jste (nebo buďte) všichni ááááááááá?

Obyčejné věci, obyčejné pocity, obyčejnost sama – natolik dneska vzácná věc, až se u ní zastavíte, a když zrovna nezastavíte, alespoň přibrzdíte, ohlédnete se, a než si uvědomíte výjimečnost okamžiku, už jedete dál.

Někdy se tak zamyslím, jak se v nás všechny ty pocity míchají, jak bouří – jak stále hledáme klid, hrajeme si na něj, radíme ho pro druhé, aniž sami o něm cokoli tušíme, a citujeme všemožná moudra, kterým nevěříme, a děláme to jen pro to, abychom od druhých získali trochu toho uznání, jací jsme moudří frajeři.

V tomhle mě nepřestanou fascinovat děti a jejich čisťounká mysl, jejíž logika připomíná horský potůček, jehož čistotu ještě nestačil pokazit dolní přítok větších potoků a následně voda velkých toků – a nakonec to rozplynutí v moři.

Nedávno jsem si něco kupoval v Grilu na Palmovce (něco zeleninu) a seděl tam malý kluk s tátou a kluk najednou povídá, že mu to moc chutná, protože je to maso z krokodýla.

"Proč z krokodýla?" ptá se otec. "To je kuře!"

"Ne, to je krokodýl!" drží se svého dítě.

"A jak to víš?" táže se otec.

"Protože maso z krokodýla mluví. A tohle mluví!" řeklo dítě a podívalo se na otce pohledem ve stylu, jak to že vůbec táta neslyší.

O mluvícím mase jsem pak přemýšlel celý kolo – a to něco znamená, když tramvaják o něčem přemýšlí celý kolo.

Je velká škoda, že na děti nemáme tolik času, jak by si zasloužily – nebo spíše jak bychom si zasloužili my sami. Doba už je taková, že zatímco dřív jsme děti vychovávali, dneska už máme ve většině případů pouze čas na to se o dítě postarat a protlačit ho k dospělosti – kde už se má sám o sebe postarat.

Dost často kolem slyším, jak rodič říká dítěti, aby se už chovalo jako dospělé.

Ačkoli ne vždy je to zase tak ideální. Jako nedávno v cukrárně (byl jsem tam na zelenině), kdy matka své dvě děti absolutně nezvládala a děti lítaly nejen sem a tam, nýbrž sem a tam a ven a bouchaly dveřmi, aby umatlaly výlohu, ječely, a zase se vrátily zpátky dovnitř, aby zase běhaly sem a tam a ven, a tak dále.

Matka se na výchovu zmohla jednou. Odlepila oči a dlouhé nehty od mobilu a řekla jednomu, aby nezlobil. Kluk (pět let) na ni vytáhnul prostředníček a na oslavu vítězství šel nosním soplem umatlat další výlohu.

Ptal jsem se prodavačky, proč je nevyhodí, odpověděla, že kdyby to udělala, s nejvyšší pravděpodobností na ni někdo napíše na FB stížnost a odnese to ona.

Ale existuje i druhá strana spektra. V rámci návštěvy jsem byl nedávno představen dívce, jež svým zjevem výrazně připomínala princeznu Meridu z Rebelky a právě se nacházela v onom zajímavém hraničícím věku, kdy pro ni ještě není problém dát plyšového Olafa do lednice (Frozen – Mám rád vřela objetíííí), a zároveň už řeší problém, že tomu klukovi tu pusu prostě dá, přestože se bude kluk bránit.

Sebekriticky přiznávám, že já v jejím věku jsem na jakousi hranici nepomýšlel a dál zůstával dítětem, což mi vydrželo až do mých osmadvaceti, kdy jsem si zase uvědomil, že už se zase nějaká transformace nevyplatí – což vysvětluje, proč mám dnes v lednici Olafa.

Pokud se s dětmi bavíte s oboustrannou vážností dospělých, avšak o jejich věcech, můžete získat zajímavé informace. Bavit se vážně o nevážném znamená, že jakmile Vám dítě oznámí, že jejich oblíbený zpěvák klesl v žebříčku na desáté místo, musíte padnout na kolena a ptát se nebe: Proč? – když jeho nový hit s názvem Bourákem tě nabourám, lásko je totální úlet a je luxusně hustej (dej "dap").

(Pokud nevíte, co znamená "dát dap", neztrácejte tu čas!)

Já jsem se tak třeba na otázku, čeho se dívka bojí, dozvěděl, že jako malá se bála jenom pejsků, zatímco teď jako starší se už bojí úplně všeho.

Taky je zvláštně pragmatická odpověď, že na post domácího mazlíčka je nejlepší želva, neboť hodně vydrží a odpadá starost s truchlením nad ztrátou, neb je vysoká šance, že Vás všechny doma přežije.

Netřeba dál vykládat podobné perličky – naopak, nic psát nebudu, běžte si je poslechnout přímo od zdroje, dětí je kolem dost a ony budou vděčné, že je někdo konečně poslouchá. Třeba nám pak nebudou tolik ukazovat prostředníček.

Ale ještě o jednom se zmíním.

Když dítěti dojdou slova, udělá pohyb (dej dap), a tak i dívka udělala v kuchyni vedle ledničky gesto, velmi podobné tomu, co vám ukazuju na své fotografii – přičemž ještě rozhodila vlasy do strany a řekla ááááááááá…

Gesta jsou od toho, aby Vám něco vysvětlila, a přestože jsem trochu musel zavzpomínat na slovník dospělo/dětského jazyka, pochopil jsem, že podobné u dítěte mají jednoduchý význam:

Jsem tady a svět se mnou musí do budoucna počítat.

Teďka mám linku 24 a na konečné jsem si tohle gesto udělal a pro Vás vyfotil a k tomu přidám něco neotřelého, třeba že od dětí se pořád můžeme hodně učit.

Ááááááááá...

Světe, třes se, jdu si pro Tebe!