O kom mluvím? O mladistvých. Tedy jak se dneska česky říká, týnejčdřích, jes, vole. (Říká se dneska ještě vole, asi ne, není to cool). Dělal jsem malý průzkum, za jehož výsledky sice neručím v globálním měřítku, ale udělal jsem ho
Já bych tedy za výsledek neručil ani třeba v měřítku pražském, natož republikovém, ale za trasu linky dvacet šest za to dám hlavu na špalek.
Nevím, jak jste na tom byli Vy, ale já jsem v mladistvém věku (pravda, nebyl jsem týnejčdř) docela kmital. A o to víc, když jsem vystupoval z prostředku MHD. Ve vlaku to samý. Kolikrát jsem byl tak rozjetý, že jsem vystupoval skoro za jízdy – jednou mě málem tak vystoupili hodní spolužáci, ale ustál jsem to a nedal jsem se. Dneska bych v opačném případě byl hvězdou Darwinových cen.
Viděli jste film od Disneye (stále tam dělám) Zootropolis, město zvířat? Pokud ano, vzpomeňte si na scénu na dopravním úřadě s lenochody, zvláště s lenochodem Bleskem a jeho skutečně pomalými pohyby a chápáním.
A dnešní ( jen někteří, snad) mladí jsou ještě horší. Co Vám budu vyprávět. Já si tedy nejdřív myslel, že jde o záležitost třeba jedný třídy, která nastupovala na Hradčanský (vystupovala na Dejvický), ale ono ne.
Ještě k tý třídě. Vůdcem tam byl vysoký blonďák, který jako by trpěl jakousi mentální slabostí. Ne, že by mě chtěl svou pomalostí schválně nasrat, ne, on byl prostě jiný. A já jiné poznám, na ty se nenaseru. A tenhle divný vystupoval tak divně, až mě opravdu zaujal a v jednu chvíli jsem mu chtěl dokonce pomoci ze schodů.
A to neměl mobil, tablet nebo něco jinýho placatýho, do čeho se dá koukat. Jak známo tyhle nástroje člověka zpomalují a jsou smrtelné (beze srandy). Byl prostě pomalý – super pomalý. Jako je někdo stár, příliš stár, superstár – on byl super pomalý. Dneska by se asi česky správně řeklo nofastspííííd (sloumoušn, jak mi nyní radí kolega koukající teď přes rameno – kopyrajt je jeho, značka Mladý charakterní tramvaják s pohledem plachého kotěte, často jezdící přestávky).
Někdo by si myslel, že zákonitě museli jeho spolužáci odejít, když byl nejpomalejší, ale opak byl pravdou. Oni zpomalili a stali se tvarem takovým táhlým čímsi a přijali ho mezi sebe, doprostřed toho patvaru, a s ním se poté táhli dál. Blonďáka posléze objala dívka, a tu se stala další zvláštní věc. Políbili se.
Ale jak! To byla rychlost. Pochybuju, že by to třeba obyčejná kamera nějak zachytila. Ani nevím, jak bych to měl popsat. No třeba…Víte, jak v béčkových hororech monstrum potřebuje do lidské bytosti něco dostat? Nemyslím přímo Vetřelce, ale je to podobný. Myslím na horší filmy, mnohem horší. Podivný masky, podivný scénář, říkáte si u toho, že je to blbý, až je to dobrý. Tak takhle nějak to "monstrum" blonďák políbil dívku – a já se skoro bál, aby jí v tý rychlosti nevysál oči nebo jazykem nerozerval tváře, i když v jednu chvíli je měla plný jako křeček, kterej si do huby nacpe živou žížalu.
Jako nic proti lásce, já nic, já nic, ale rychlost jí neprospívá. Zase netvrdím, že máte čekat leta, ale líbat, jako byste něco v puse druhého hledali, a ještě hned měli štěstí a hned to našli, to ne.
Já si myslel, že to je skutečně záležitost jedné třídy, ale ono se to celé opakovalo. Jinde. A podle stejného scénáře – pomalé pohyby tínejčdrů, připomínající zombie ze starších hororů (dneska už i zombie běhají, dřív jste se mezi nima mohli proplétat a ani vás nekopli), a pak láska, rychlá, svištivá a mlaskavá, až se mi na chvíli splašil na tramvaji tachometr.
Možná je to nějaká epidemie. Něco jako chřipka. Pomalá mládež se sklonem k rychlému líbání. Je na to nějaká studie? Nevíte o tom? Je tedy pravda, že my jsme to v jejich letech měli na opak. Tak jestli to nějak zmutovalo, nebo co.
Buď jak buď – šíří se to. Dneska mám šestnáctku a zase jsem je potkal. Táhli se, otírali o dveře, div je nevyvrátili – pohodam, klid, žádný spěch na andělu a jinde. A pak mlask, muck muck líz, a mně se málem z toho zatočila hlava.
A jestli mi večer ve vozovně stáhnou tacháč, pěkně poplatím. Několikrát mi totiž naskočil ne nad padesát, ne nad šedesát (a nad 69), ale přímo na kilo.
Všichni byli rádi, že jim po tom líbání v puse zůstaly zuby.
