Jsem Přírodní platidlo aneb Dítě do každé hospody

Čas od času se setkáte s někým, o kom si nijak nemyslíte, že by Vás víc kulturně obohatil, ale později uznáte, že tak právě činní, stejně jako lidé k němu náležící.

Svět je paradox – jako malýmu mi říkali, že děti do hospody nepatří, a proto mě tam posílali se džbánkem pro pivo (abych hned venku cucal pěnu). Pak přišel zákon a s ním chlap, který mi donáškovou službu zatrhnul. Dneska se rovněž říká, že děti do hospody nepatří – ani ne proto aby nepily, to mohou kdekoli jinde, ale proto, aby nepoznaly, že my už nic po hospodách neumíme a nic si nepamatujeme.

Jsem rád, že když už rodiče vezmou dítě do restauračního prostředí (ani nevím, pro koho je to v téhle zvláštní uspěchané době větší svátek) a dají mu vlastně tu možnost hrát si tak trochu na dospělé, a jsem taky rád, když tu hru vydrží až do konce a při svých debatách s jinými hosty ho neokřikují, aby se uklidnilo, nemluvilo, nemělo názor, nekoukalo, nežilo. Pokud tohle všechno neuděláte, dozvíte se spoustu zajímavých věcí.

Nějak přišla řeč na mě a na placení, a já přítomným s humorem sobě vlastním o něm vyprávěl, že mi vůbec nevadí, že jsem zvyklý, že díky nebožce neznám vlastně ani nic jiného, a kdyby svět se ke mně choval jinak, byl bych ostražitý.

Dětem nemusíte nikdy moc vykládat, a tak jsem se záhy dozvěděl, že jsem Přírodní platidlo, kterým se tohle stává. Bylo zvláštní, že dítě mě neznalo, avšak mělo stejný názor jako moje exka.

Dítě v hospodě je dar na zajímavé debaty. Zatímco u jiných stolů se řešil Babiš, Řepka, Zeman, u našeho všechny tyhle tematické pokusy vzaly za své a rozjela se vášnivá debata, jak doma správně chovat Gremlina. Pokud někdo nevíte, co to je, nejste sami, protože i u našeho stolu se našli neznalí, což mi přišlo podivné, protože jsem nepochopil, jak někdo může být otcem dětí a nevědět tři základní pravidla pro jejich chov.

Jelikož se u našeho stolu objevila taková surrealistická nálada, manželská dvojice také propadlu kouzlu dětské logiky, a třebaže se nevrátila přímo do dětství, ale spíš do puberty, začali si ti dva vyznávat lásku tím, že společně se zamilovaným pohledem každý tomu druhému vyprávěl, kde a jak viděl svoji lásku zvracet. Vyznání jak hrom. Načež jsem se od dítěte dozvěděl, že jeho bratr rovněž zvrací, a je mu proto přezdíváno Baron Poblijon druhý.

Musím uznat, že o chování v hospodách jsem mnoho viděl, a ještě víc četl, letem staletími a kulturami, ale jako by se v nás i v tomhle směru cosi klasického ztrácelo a už se nedokážeme v hospodách tolik bavit jako dřív – a spíš tam jenom sedíme, pijeme, kecáme, nadáváme – a už nežijeme.

Naděje je naše mládež, jak jsem vypozoroval. Protože právě dítě dokázalo za krátký čas prožít, co je (tedy bylo) v hospodách naprosto běžné. Vyprávělo, smálo se, hodilo vtípky do placu (i peprné), a nakonec si zazpívalo. A to považte, za dvě malý Kofoly.

Mladí nejsou ještě tak ztracení, jak si myslíme. Akorát to poznávám na zvláštních místech, kde bych naději nečekal.

PS: Pokud je pravda, co se včera říkalo, ona rodina bude za chvíli obědvat podivné řízky ze směsi drcených oříšků a sýra – a teď si opravdu nevzpomenu, jestli to tvrdilo právě to dítě, nebo její rodiče.