Vím o sobě, že jsem poněkud jiný než lidé okolo mě. Vím to, a můj pokrok v sobě samém je, že svoji jinakost s jinými neřeším. Jsem tím o něco svobodnější.
Už ve školce mi říkali, že jsem divný, že si na písku hraju jinak než ostatní a moje bábovičky jsou divnější než ty ostatní, přestože mně se zdálo, že jsou stejné jako ty od jiných. Na základní škole a těch divných moje divnost pro jiné pokračovala, což jsem nezachránil ani hraním divadla, točením filmů, vymýšlením všemožných kulturních kravinek – jsem stále divný.
Kamarádka Lucie mi už skoro před dvaceti lety řekla, že nejsem divný, nýbrž Zvláštní.
A jsem asi i Zvláštní tím, že jsem komunikativní. Pravý opak tichého, až zakřiknutého jedince.
Nepřipadám si zvláštní, spíš normální, ale jak jsme si už mnohokrát řekli, ve světě normálních lidí jsou monstra monstry, ale ve chvíli, kdy se monstrozita stane normou a monster bude víc, normální lidé budou v menšině se stanou monstry.
Včera jsem měl zácvik na lince jedna. (Zácvik je, že starší řidič dohlíží na služebně mladého řidiče přicházejícího z kurzu.) Nejde o složitou linku, neboť je ve výluce, a tak si jedete a vyprávíte, co a jak by se mělo dělat, lidi se na vás tlačí, protože kabina není velká a dva se do ní nevejdou, tudíž stojíte ve dveřích, a lidé vás poslouchají, a někdy i pokývají hlavou, co všechno musí takový řidič znát a vydržet.
Ovšem pokývají jenom ti znalí a světaznalí, ti ostatní mlčí, a ti, co nemají náladu a jsou "nemocní tímto světem", ti vám vynadají.
Svoji dávku emocí jsem dostal před pátou hodinou odpolední u Sparty. Zrovna jsem vysvětloval řidiči, že já preferuji rozjezd plynulý na dvě stě ampérů, aby, cituji: "jízda měla nějakou poetiku."
"DP zaměstnává blázna!" řekla ne příliš nahlas starší paní o několik metrů dál, ale já slyšel.
"Co prosím?" zeptal jsem se a vy tváři ukázal zájem.
Paní se koukala z okna a k sobě tiskla tašky držící si na klíně, jako bych je chtěl ukradnout. Pak si dodala odvahy a oknu statečně řekla:
"Že jste blázen!"
A já: "Proč si to myslíte?"
"Protože jste blázen," řekla oknu.
"Můžete se na mě dívat, když se bavíme?"
Ne – to neřekla, protože ztichla.
"Jste blázen!" řekl pán středního věku, který seděl hned vedle prvních dveří.
"Proč si to myslíte?" ptám se já.
"Protože to neříkáte jemu, ale nám!"
"Omluvám se, že mluvím. Komunikátory stále nemáme."
"Jste blázen a šašek."
"Taky jsem viděl TO!"
"Vy si myslíte, že jste asi hrozně vtipnej?!" řekl pán.
"Přiznávám se, že si to někdy myslím!"
"Nesmíte nám to říkat. Jste blázen. A vyserte se na mě už!"
"No no, sprostí jsme ještě nebyli, a jsou tady děti!" řeknu já a podívám se na maminku s holčičkou o dvě sedačky dál.
"Máte mluvit potichu!"
"Asi takhle?"
Jdu a předvedu muži krátkou etudu na téma šeptající řidiči. Pak mu řeknu, že je to celkem k ničemu, že se neslyšíme přes hluk ve voze.
"Jste blázen a šašek!" řekne muž, a jako bych to už někde slyšel.
"Třeba jsem!"
"A chcete nás tady dojmout!"
To mě zajímá: "Kdybych vás chtěl tady dojmout, řeknu, že…" a nakloním se k němu a něco mu začnu šeptat. Něco, po čem znejistí.
"Jste blázen!"
"Jenom proto, že mám na sobě tuhle uniformu?" zeptám se já.
Chlap ukáže kyselý ksicht: "No, koukám, že šitou na míru. Měl byste něco se sebou dělat."
Že začnete na někoho útočit skrze jeho vzezření je znakem, že vám došly argumenty a nevíte, co dál říct. Vlastně jste právě prohráli.
"Dobře. Tak já klidně zhubnu třicet kilo." Řeknu já. "A čím se změníte vy?"
"Jak já? Co bych se měnil? Já nejsem blázen!"
"Aha," řeknu já a zubím se jako veverka. Tak nějak čekám, že mi ji chlap flákne. Nic nenormálního. Někteří tak velký skok od lidoopa zase neudělali.
"Jste blázen!" řekne muž.
"Jo, a šašek k tomu."
Nechal jsem ho vykecat – pak už byl sprostý a já jsem si tak říkal, čím jsem pro Ty ostatní lidi zvláštní? A to zvláštní natolik, že se musí takhle chovat. Třeba je v nich nějaká zvláštní nemoc, která z nich dělá introverty, co se děsí někoho, kdo se chová nad míru jinak. Třeba je pro ně i jiné, že tramvaják umí mluvit a nestydí se říci své věci před jinými lidmi. Jenže, to by tak hrálo, aby se tramvaják choval jako nějaký řečník, komik, politik, nebo nedej bože myslitel. Tramvaják má řídit a cinkat – a nic víc.
Jste blázen – zaznělo poblíž.
Asi skutečně jsem. A zase jsem to monstrum, které se v tomto světě chová úplně jinak než většina. Neschraňuju majetek, nesyslím si ho před ostatními (a snad i před sebou), nepotřebuju před někým říkat A, abych pak za jeho zády říkal B – nemám potřebu se pitvořit do podoby někoho, kdo nejsem. A že se to někomu nelíbí, je jeho věc. Alespoň však vím, jak se něco takového jmenuje – jste blázni.
PS: O zacvičovaném řidiči nesmím z důvodu utajení informací mluvit, ale hádám, že jeho prostřední jméno bude Thanos. Když jsme zatahovali a jeli od Hlaváku na Husineckou, tak na křižovatce pod odborama, co je tam na ulici poblíž jedna z posledních telefonních budek v Praze, měl světla na semaforu na stůj. Jelikož byl pěkně rozjetý, začal na ně luskat – a vida světla padla. Smáli jsme se tomu až do vozovny.
Jsem nevyhnutelný.
A já jsem… Tramvaj Man
