Nijak nepopírám, že mnou popsané události mohou být shodou náhod, jako by se právě na mě krutý osud chtěl pomstít, že na zdravotnictví v politickém měřítku delší dobu kašleme a lidi v něm pochopili, že to jenom tak neskončí.
Abych nebyl jenom kritický, což později budu, hned na úvod, aby se nezapomnělo, napíšu, že i já jsem se potkal ve zdravotnictví s mnoha lékaři a zaměstnanci, co byli milí, hodní a pravými profesionály, a ve většině případů i lidmi, na nichž poznáte, že svoji práci dělají jako poslání a nevidí v ní cestu někam výš a ke štěstí jim stačí, když od nich odchází spokojený pacient.
Těmhle lékařům a zaměstnancům ve zdravotnictví díky a nebojte, lidi, o Vás ví. I já.
A teď k těm dalším.
Nepovažuji se za hypochondra. Rýmičky nemám, drobné obtíže mě před prací nezastaví, a pokud mohu hýbat nohama, tak jdu. Mám jiný problém – zranění a nemoci přitahuju. Jinak si sám sebe vysvětlit neumím.
V sádře jsem měl všechny končetiny už jako dítě (ne najednou, takový bourák nejsem), jako dítě jsem prodělal všemožné choroby a neduhy, a pokud jsem odešel na výlet, mohli jste vsadit na jistotu, že se mi tam jako jedinému něco stane. Ne že bych byl neopatrný nebo pokoušel osud, ale energie to tak prostě u mě chtěla, abych se zranil. Jinak si totiž neumím vysvětlit, že jsem si dokázal zničit kotník na naprosté rovině, při klidné chůzi, bez cizího zavinění, jen tak, že jdete a křup, kotník je na straně a máte měsíc o zábavu postaráno.
Samozřejmě že některé choroby u mě nevznikly náhodou či prokletím, ale více než méně nedostatečným cvičením těla a ducha, a právě naopak cvičením žaludku a chuťových buněk, jejichž citlivost jsem dotáhl k dokonalosti a k základu nemoci, jež se zove Dna.
Dna neboli pakostnice je nemocí králů, což potvrzuje moji královskou krev, a je tedy pouze otázkou času a místa, než usednu na trůn. Čeho, to se uvidí, ale něco se už rýsuje. Jinak ohledně nemoci jde o to, že máte rádi jídlo a pití a tím myslím jídlo a pitím, které je jídlem a pitím a chutná vám, ale tělo s Vámi s tím nesouhlasí a dá bolestivě najevo, že se nemáte tolik cpát.
Tahle nemoc je dalším důkazem, že Vaše tělo je pěkný sobec a srandista v jednom a kolikrát si spolu skoro bezdůvodně nerozumíte – a něco na tom je, protože když mu dáváte něco, co je moc dobré, čemu se nebrání (nejdřív), užíváte si spolu, objímáte se, radujete, zpíváte si spolu – proč najednou dělá, že Vás vůbec nezná, a navíc Vás zradí a začne zásobovat potížemi, že byste lezli po zdi, kdyby Vás to ovšem nebolelo tolik, že se vůbec nemůžete hýbat.
Většinou je dna spojena s bolestmi palce u nohy, ale jsou i jiná místa, kde Vás bolest přepadne. Jelikož já mám pořád něco extra, tak období oteklého a bolavého palce mám dávno za sebou a nemoc nebo její příznaky expandovaly do kolene a podle toho, co tam vyvádí, se tam, mrše, líbí.
To se ovšem nelíbí mně, a když si nemoc a s ní bolest začne užívat ještě víc, jdu k doktorovi. No jdu – tak jako se spíš hopkavě šourám, protože koleno má velikost a tvar dětské hlavy a pohyb s ním připomíná spíš hopkání postřeleného medvěda než chůzi. Takže si tak hopkám, než jdu, a poznávám, že takové hopkání za lékařem není jenom tak.
Mám se zdravotnictví i špatné zkušenosti a ty jsou spojené víc s administrativou nežli se samotnými lékařskými zákroky, protože na ty si nemohu stěžovat. Až na drobnost, kdy lékař před lety na rentgenu přehlédl naštípnuté zápěstí a zlomené prsty (díky čemuž dneska nemůžu počítat na kloubech měsíce, poněvadž dva mám zaražené hlouběji, že nejsou tolik vidět, a namísto ú občas malíčkem píšu pravou závorku) a zranění považoval za naraženinu, jsem všechno přežil v pohodě.
Ty špatné zkušenosti jsou o komunikaci, kdy pacient neví, za jakým lékařem se svými potížemi jít. Mnozí by navrhli, že nejlepší je začít u svého praktického lékaře (což je dobrá rada), pokud ovšem v této radě nebyla pachuť čekaného času v čekárně ve společnosti jiných nemocných pacientů. U některých příznaků to obejdete tak, že jdete rovnou za specializovaným lékařem. Pokud si zlomíte nohu, tak s ní v čekárně u obvoďáka čekat nebudete.
Poprvé jsem tedy s bolestivými příznaky pakostnice vyrazil na chirurgickou ambulanci. O té ambulanci jsem už psal dřív a za blog jsem dostal od jednoho zdejšího lékaře vynadáno, třebaže on sám lékaře ani situaci sám neznal, což mu ovšem nevadilo a mě utvrdilo, že vrána k vráně sedá a opovržení vůči někomu jinému může být daleko silnější než medové řečičky o slibované pomoci v přísaze.
Trochu jsem v této ambulanci čekal zázrak v podobě, že jsem při minulé návštěvě byl pouze svědkem lidského nedorozumění, ale se zázraky se ve zdravotnictví nepracuje, byť si ho mnozí tam přejí, a tak jsem se dozvěděl, že s mými obtížemi by mě jenom zrentgenovali a poslali na ambulanci ortopedickou – což chápu a beru jako fér jednání.
Vydal jsem se tedy MHD do jiné nemocnice a přihlásil se na ortopedické ambulanci, kde mi řekli, že sice budu čekat, ale problém vyřešíme. A taky vyřešili. Udělali mi punkci, tekutiny z nohy poslali na rozbor, dali mi antibiotika, popřáli štěstí v hledání ortopeda, který mě doléčí, a poslali domů.
No prostě pohádka. Možná i zázrak.
Ať to bylo cokoli, netrvalo to dlouho.
Potíž přišla při telefonické žádosti o výsledky testů. Byť jsem byl ujištěný lékařem, že mi je řeknou, narazil jsem na problém, že nejsem lékař, a nikdo mi nic říct tedy nemůže. To se dá pochopit, a tak jsem šel za lékařkou, praktickou, aby zavolala místo mě. Nadšení mi povadlo, když jsem se dozvěděl, že dle databáze onoho oddělení neexistuju, a jelikož nic od ničeho nic zůstane ničím, výsledky nejsou.
Zamrzí to, ale zase ještě v sobě máte přístup lékaře, který Vám pomohl, a tuhle politováníhodnou záležitost přejdete – taky proto, že je Vám dobře a žijete s vědomím vyřešeného problému, který se už dozajista nevrátí.
A s tímhle žijete, dokud se Vám nemoc samozřejmě nevrátí a jste na začátku další anabáze vyšetření a léčby. V tenhle moment už postupujete logicky, a třebaže máte už objednávku na ortopeda (ale ještě si počkáte, protože ortopedi nerostou na stromech), jdete přímo tam, kde Vám prve tak hezky pomohli.
Jdete k okýnku, vysvětlíte problém, taky zmíníte, že minule jste tu už byl, přihodíte úsměv a už už vnímáte nasládlou horkou vůni blížícího se zázraku.
Náraz, na betonovou zeď. Střepy snu lítají všude jako světelný gejzír ohňostroje.
Dotaz na mě: Proč jste nebyl na chirurgii?
Odpověď: Minule jsem byl a poslali mě sem.
Dotaz: Dali Vám papír, že Vás sem posílají?
Odpověď: Nedali.
„To Vám ale musí dát někde papír!“
„Minule jsem ho taky nepotřeboval!“
„Ale my potřebujeme papír!“
„Takže se mám vrátit do jiné nemocnice pro papír?“
„Ano!“
„I když blbě chodím!“
„My ten papír potřebujeme!“
„A co když mi ten papír nedají?“
„To nevím,“ řekla sestra u okýnka.
Netvrdím, že jsem na to přišel hned, ale pochopil jsem, že její slovo – Nevím – má úplně jiný význam, než byste čekali. Ona naříkala, že neví – ona mi jenom novou formou oznamovala, abych neotravoval a vypadnul.
„Ale tak to vůbec není,“ jako bych slyšel hlas z druhé galerie a taky vím, kdo ho říká. „Tys tam vůbec neměl být. Neměl si doporučení. Nešlo o úraz. Měl si projít celou tou anabází, aby všechno bylo úředně v pořádku. Ta sestra na vině nebyla, ty hlupáku!“
No vidíte, a právě tohle všechno mi asi sestra měla říct, namísto toho, aby mě posílala od čerta k ďáblu, a ještě abych od něj přinesl něco, co nemůžu dostat.
Bylo mi smutno. Prostě smutno. Vždycky je mi smutno, když vidím a slyším, že lidé neumí mluvit, a hlavně neumí říct to, co by říct měli. Pak víte, že jsou věci kolem špatně a pokud si je i ostatní lidé neuvědomí, že špatně jsou, tak budou špatně i nadále a budou špatně víc a víc.
Chtělo se mi křičet. Ne na tu sestru. Dokonce ani ne na moje koleno, jehož bolest dosahovala úrovně zalití vnitřku kyselinou. Chtěl jsem křičet na celý ten systém, který sestru stvořil a ukázal jí, že vlastně není prioritou někomu pomáhat, ale spíš mu jenom k pomoci ukázat cestu.
Ustál jsem to. Nekřičel jsem. Poděkoval jsem za laskavost a zeptal se, zdali je v okolí nějaké bylinkářství. Sestra koukala nechápavě. Dodal jsem, že když mi nepomůže zdravotnictví, musím začít hledat jiné eventuality.
Než dnešní článek ukončím, jako bych zase slyšel, že někdo říká, jak bych si měl lidí ve zdravotnictví vážit, že jsou tolik potřební a jejich podmínky nejsou dokonalé. To je nesmysl. Já si budu vážit jejich práce – Vy mluvíte o věcech, kterých by si měl vážit Stát a postarat se, aby takové podmínky vytvořil.
Já jsem nikdy nebyl zastánce rozdělování společnosti na základě vzdělání nebo pracovních postů. Zopakuji – rozdělování společnosti, ne lidí, to je něco jiného. Každý člověk, který společnosti přispívá svou prací, má pro ni svůj význam (což je věc, jíž opomínají Vlády mnoho desítek let nazpátek, ačkoli se tvářily že ne).
Přesto tohle rozdělení ve společnosti panuje, a to dokonce v tom měřítku, že určité skupiny ve společenství si myslí, že by je měly mít jiné skupiny ve vyšší úctě než jiné – a když ne v úctě, která se vždycky získává složitě, tak by z nich alespoň měly mít strach, s nímž v měřítku k budování úcty tolik práce není.
Já jsem zažil, že to tak je, a to tím nejzvláštnějším způsobem, jaký byl možný. Přeskočil jsem do jiné skupiny. Počínající literární úspěch mě z tramvajové sedačky pomyslně postavil i před jiné lidi než jen z JPT (Jednotky provozu tramvají) a začal jsem k sobě, k tramvajákovi z pražských Vysočan, vnímat i jiný přístup, jaký jsem jako řidič tramvaje moc nezažíval – nebo spíš nezažíval vůbec. A to jak v kladném hodnocení, tak i v tom záporném. Díky tomu vím, že právě ono rozdělení existuje a že není správné a nepovede k ničemu dobrému. Jindy Vám o tom napíšu víc.
Ale abych dnešek už opravdu zakončil. Nakonec jsem s bolavým kolenem skončil – hádejte kde? Chvilka napětí. U praktické lékařky. Takže v místě, kde podle některých měla moje cesta začít. Moje tam však skončila. Teď již opravdu trochu smutně jsme si popovídali o chování některých lidí, povzdychli nad čekacími lhůtami na vyšetření a popřáli si hodně štěstí do budoucna. Dostal jsem antibiotika, injekci proti bolesti, neschopenku a šel nakoupit, protože doma teď budu mít dost času na přemýšlení.
Třeba o tom, jak se propasti mezi lidmi zvětšují a věci, které by měl zařizovat někdo jiný (a teď myslím samotný Stát, jak jsem hovořil výše), musí ve stále neměnném výsledku trpět obyčejní lidé.
Buďte zdraví.
