Nzev výše by měl být sloganem na budoucím plakátu, jímž možná budeme v budoucnu informovat o nedostatcích kolem nás, abychom vysvětlili, proč některé věci nefungují nebo nevypadají podle Vašich představ.
Nic není zadarmo, dokonce ani dobré úmysly, a rozhodně není zdarma náhrada za zničené věci kolem nás. Touto filozofií jsme rozjeli ve výpravně debatu, jakým způsobem zabránit vandalismu nejen v prostředcích hromadné dopravy, nýbrž i všude kolem nás.
Nebudu Vás unavovat myšlenkami na téma, jak je snadné ničit,na rozdíl od tvoření. To víte – a věřte, že to ví i to, co rádi ničí, byť oni berou ničení jako tvorbu, a někteří se navíc považují i za umělce.
Asi Vám nemusím říkat, o čem mluvím. Vidíte to všude. A nejde pouze o klikyháky a obrazce, ale i sochařské eventuality dělané z běžného společnosti sloužícího základu, který pravděpodobně na některé jedince působí obyčejně a všedně.
Nějaký čas jsme řešili, jak této tvorbě zabránit, zvláště pak pomalování tramvajových vozů na konečných smyčkách:
Jeden kolega, slušný řidič, tak slušný, až se omlouvá dětem stojícím u kabiny za nadávky, které vypustí na adresu řidičů, co nejsou tak slušní jako on a neřídí se dle silničních pravidel, kurvy – navrhoval, aby se nám ve smyčce zkrátil obratový čas, tudíž by sprejeři neměli čas tramvaj pomalovat. Sice by neměli čas ani samotní řidiči se třeba vyčůrat, ale jak se říká, účel světí prostředky. Nutno poznamenat, že slušný řidič byl někam na vteřinku odskočen, a již se další debaty nezúčastnil.
Přicházeli jsme i na jiné možnosti, jednu lepší než druhou, avšak žádné neměly takovou váhu jako nápad kolegy, geniální, aby se zničená místa vůbec neopravovala, a jejich místo bylo označeno prostou cedulkou s nápisem:
Je to práce Vašich dětí
A koho taky jiného? Přeci jen každý jsme někoho dítětem a každý má dva dědečky a babičky (proto je babiček a dědečků dvakrát víc než lidí na planetě, tenhle vtip mám rád).
Samozřejmě, chápu, že Vaše děti by si něco takového nedovolily, a jde o práci jiných. Kdysi tu kolegyně psala blog s trefným názvem, že vlastní prdy nesmrdí tolik jako ty od těch ostatních. Avšak někdo v tom prsty mít musí, a nejspíš jsou to něčí děti.
Co si myslíte Vy? Nemyslím o těch dětech. O tom, že bychom nic neopravovali, nepřetírali a nechávali nějaký čas okolí podle představ mladých umělců. (Podle některých kreací a výtvorů duše skutečně rozervané a zvráceně kreativní.). Jak by se Vám líbilo cestovat barevnými tramvajemi, které jako by vypadly z halucinogenních snů, nebi spíš nočních můr? Co sedat na ohořelých nebo nožem částečně rozpitvaných sedačkách? Či zkoumat cosi připomínající staniční sloupek nyní připomínající pokroucenou tyč zničenou nadrženou go-go tanečnicí v nefalšovaném orgasmu marnivosti.
Plakátek, případně nálepka se zmínkou o dětech bude více než výmluvná.
A jsem ochotný smutně mu pokývat hlavou, třebaže děti nemám. Stejně za to můžou. A my s nimi.
