Nesmíme se divit, že v naší zemi je tak velká nevraživost vůči... no všemu, když nás ve společnosti dokáže rozdělovat tak banální věc, jako je třeba čekání v autobuse.
Včera jsem jel na střídání do pražských Strašnic a využil jsem služeb řekněme poloviční konkurence, to jest autobusů MHD. Říkám poloviční konkurence z toho důvodu, že se stále mezi námi najdou od kolejí tací, kteří ty "vod volantu" do rodiny nevzali. A tu šlechtu "krtky" už vůbec ne.
Na křižovatce před Spojovací řidič zastavil, vypnul motor a oznámil, že se musí čekat, že "běží běh". Měl pravdu. Protínající silnici ovládli běžci závodu Praha-Běchovice. A hned to mezi lidmi začalo.
"To jsou kurvy!" řekl pán, připomínající trochu santusáka, byť měl smartphone (ne příliš nový), pravděpodobně ze stejného roku, kdy naposledy pral své oblečení. Pokud existují nějaké jazykové kurzy slušné komunikace, tak tenhle pán je nikdy nenavštěvoval. Dalo se to poznat podle toho, že na každý impuls z jakékoli strany odpovídal slovesem, jehož základní tvar v infinitivu zněl: Mrdat to.
"Jo tak voni běžej, to je hustý!" řekl jakýsi mladík.
"A jak dlouhou poběžéééj, jako, jo," ptala se starší obrýlená dáma.
"Já nevím," odpověděl autobusák, já nejsem vševědoucí."
"Tak zavolejte na dispečink, jo, jako no," nenechala se dáma odbýt.
Autobusák cosi odpověděl, ale vzhledem ke kolegialitě jeho větu neocituju – ale dost se to podobalo slovesu, jehož infinitiv už znáte. – "Ale možná si budete muset koupit novou jízdenku, kdo má časovou." Zaprovokoval si trochu, protože to není pravda.
"Ti mrdám na novou jízdenku," ozvalo se z vozu.
"A voni musej běhat dneska!" řekla dáma.
"Ale je to zdravý," řekl pán v klobouku.
"Mrdat na zdravý," řekl kdosi.
"Ale prd zdravý, jen překážej! To nemůžou běžet rychlejc, ty se ale flákaj!"
Někdo se zasmál
Nesmála se tak už dáma, která začala splétat děsivé teorie o tom, jak prostoj dopravy ovlivní její zbytek života. Podle toho, jak jela, ještě tak celou hodinu.
Stáli jsme asi dvacet minut a já koukal na běžce a poslouchal teorie o konci života jedné starší dámy (sám si vyřídil hovor do vozovny, že vystřídám pravděpodobně jinde) a jiné teorie z druhé strany o tom, co všechno se dá mrdat.
"Lidi na přechodech pustili, to vidím," stěžovala si dáma. "Proč nejedeme my."
Asi proto, že jsme větší, ale kdo ví.
"Podívejte paní," řekl pán středního věku. "Je to dobrý, už běží chcípáci!"
A měl pravdu. Peloton běžců se trhal a tempo viditelně pokleslo. Za chvíli autobus nastartoval a my pokračovali přes křižovatku.
"Ježíííš, to jsou chudáci!" řekla dáma, když se z okýnka dívala běžce, kteří se drápali do kopce na Jarov. Někteří klusem, jiní šli, někteří se plazili na pokraji srdečního kolapsu. Zvláštní uznání zaslouží starší pán s číslem 526, kterého jsem zahlédl jako posledního, než autobus zabočil směrem na Malešice. Držel se. Držel.
A to uznání za mě zaslouží úplně všichni, protože já za sebe vím, že já bych se svojí kondičkou uběhl sotva sto metrů a pak padl a v mdlobách prosil ostatní, aby mě tam nechali a sami se probili k našim.
Ostatně osud neztrácí smysl pro ironii, tak mě hned vzápětí na podobný běh vyslal. Pravda, mohl jsem střídat jinde, oznámeno to bylo, ale jelikož se ve mně probudilo něco, co mělo název (Dvacet let si nepřišel pozdě na střídání), řekl jsem si, že to stihnu, a jelikož kolegialita i mezi vlastním živočišným druhem tramvajáků rovněž pokulhává, nenechal jsem se dovést k vozovně Strašnice před její brány, ale ze zastávky Solidarita pěkně běžel po svých, a to tempem a způsobem připomínajícím zraněného pštrosa.
Měl jsem na běh minutu, ale nebudu vás napínat, s posledními silami jsem tramvaj stihnul a rázem odmítl od střídajícího kolegy zavolání sanitního vozu. Srdce jsem si nahodil, že jsem si sáhnul nasliněnými prsty do pojistek a už se mohlo jet, ačkoli z vlasů mi ještě chvilku dýmalo.
Závěrem mi proto dovolte ještě jednou poklonu všem těm běžcům a sportovcům, a třebaže na Vás většina lidí, které zdržujete, nadává, máte pravdu v tom, že co děláte, smysl má. I když možná jenom v tom, že střídání stihnete o nějakou tu vteřinku dřív než já a potom na první konečné namísto vyplňování vozové knihy a pracovního štítku nepracujete na vlastní závěti a neopakujte sloveso, jehož základ je v jistém infinitivu.
