Jakou má dnešní mládež orientaci (kamkoli)

Je to kus od kusu, ale zřejmě to nebude valné, neboť ze všech stran ke mně doléhají stížností rodičů, že něco prostě není možný, aby jejich ratolesti neuměly, poněvadž oni (i já) v jejich věku plnili složitější úkoly. A přežili.

Pravda, doba je úplně jiná než za dob mého "teen" věku, kdy v televizi běželo Beverly Hills 90210, v Paláci kultury startoval muzikál Dracula a ve Spirále Jesus Christ Superstar a v kinech řádil třeba Den nezávislosti. Hodně se změnilo, ale ne všechno ke špatnému – ačkoli i vývoj techniky, jež nám mám pomoci, už ukazuje svá nebezpečná úskalí.

V tomhle směru pokulhává smysl pro orientaci, neboť jak jsem sám pochopil, ne všechno Google zvládá, a pokud se mi snaží v mapách namluvit, že Brno je Praha a já v něm právě stojím, jde spíše než o orientační údaj o děsivou předpověď do budoucna pro obě zúčastněné strany.

Nedávno jeden mně známý rodič řešil cestování svého skoro šestnáctiletého synka. Na jeho omluvu podotýkám, že vyrůstá na okraji Prahy, kde mě osobně vícekrát za sebou naháněl naštvaný zajíc, a důkaz nadvlády zvířat tam potvrdila liška, která zajíci fandila. Rovněž upozorňuji na ne příliš pro vývoj prakticko/nepraktický fakt, že chlapce všude vozí autem.

Den D však přišel i na mladistvého a sám se měl dopravit do centra Prahy a posléze do Nuslí. Už na tomhle místě apeluji na jeho rodiče s tím, že jestli budou ještě v budoucnu následovat další pokusy, doporučuji dítě vybavit nějakou formou invazního batohu pro přežití.

Jelikož je chlapec ve věku, kdy si myslí, jak tak debilní rodiče mohli mít tak geniální dítě, odmítl trasu své matky, která se jevila jako nejlepší, to jest dostat se na Černý Most, poté metrem na Palačák a pokračovat tramvají číslo sedm do cíle – a za pomoci Googlu sám stvořil trasu dosti podobnou Frankensteinovu monstru. Takže namísto přímé trasy opustil metro již na Vysočanské, a moudře (v té chvíli) nastoupil do čtrnáctky do Nuslí jedoucí. Leč cesty páně jsou nevyzpytatelné a zadek teenagera je bez počítače neposedný, tudíž první zoufalý telefonát rodičům přišel z Národní třídy.

Mami, tady nejsou tramvaje! – oznámil zoufalý hlas.

(Z mého pohledu zaměstnance MHD se jednalo jasnou provokaci.)

Mladistvému vysvětlili další cestu směrem na Karlovo náměstí, synek řekl, že rozumí, a začal cestovat.

Mami, já už vyjíždím mimo město! – ozvalo se v dalším hovoru z oblasti Újezda pod Petřínem.

Co jsem slyšel vyprávět, v této chvíli se u dítěte objevila první panika, v níž tvrdil, že na tomto celkem frekventovaném místě se není koho zeptat na cestu, tramvaje tu moc nejezdí, a to místo se mu celkově nelíbí – a prý ať otec sedne do auta a přijede si pro něj, že čeká sedící na obrubníku.

Další jeho trasu osobně nechápu, ačkoli jsem ochoten věřit na schopnosti teleportace, poněvadž jinak se cestovaným směrem k Nuslím na Bílou Horu nedostanete – on to dokázal!!!

A co v té chvíli matka? Ona je vlivem životních zkušeností v mnoha věcech nad věcí a bere život s humorem a sama je vtipná. Vyprávěla mi historku, že její matka je v otázkách rodičovství velmi volnomyšlenkářská a kdysi jinou matku, která udivovala okolí svým přehnaným strachem o jedináčka, uklidnila, že ona má děti tři, a tak to tak nebere. Ve vojenské terminologii se tomu říká: přijatelné ztráty.

Matka dítěte později přiznala, že když synka snažila směrovat k metru, myslela na reklamní slogan: Nikdy není pozdě na nové.

(To jí nevěřím.)

(Přirozeně jsem si vědom, co všechno špatného mohlo mladíka potkat, sám Prahu znám dobře, mnohem líp, než bych chtěl, avšak kdyby se samo město řešilo až tak hluboko, chodí venku pouze členové zásahového komanda.)

Když jsem slyšel o Bílé Hoře, říkal jsem si, že třeba za chvíli si chlapec díky svým schopnostem prohlédne zevnitř letiště v Ruzyni a za další dvě, tři hodinky bude volat, že je na náměstí s velkým obloukem a u vody stojí nějakej velkej Petřín.

Nebudu Vás napínat. Přežil. A dokonce si z toho dělal doma srandu, třebaže já si myslím, že v mnoha chvílích byl podělaný až za ušima a myslel na maminku, jak mu dává pusu, hladí po vláscích a říká, že je všechno v pořádku.

Nicméně tato zkušenost vede k něčemu pozitivnímu. Již tento víkend si rodina (děti mají dvě) udělají výlet do Prokopského údolí a v nestřeženém okamžiku se oba rodiče vypaří a doma budou čekat, které se dostaví dřív. Ještě údajně dětem před zmizením vezmou kompas, aby se zbytečně nerozptylovaly.

A pokud se nezdaří. Nejen auta, byty, šaty, klenoty… Nikdy není pozdě na nové.

Zdravím Vás z Google Brna.