Jak ze mě jedna holka udělala Gaye a já musel být Pride

Stačí se podívat do historie mých blogů a uvidíte, jaký mám k této pouliční akci názor. Netřeba věci znovu opakovat, a proto pouze heslovitě:

- Homosexuál nejsem, ale nikdy neříkej nikdy, Lišáčci

- Mám mezi homosexuály své přátele

- Většina z nich si myslí, že podobné akce nepřinášejí tolik dobrého, jak si lidé myslí.

- Vadí mi, že do akce se připojují lidé, jejichž sexuální touhy se rozběhly směrem do exotična

- Pokud člověk není úplně debil nebo hajzl, může být na sebe hrdý bez větších gest a nikomu se nemusí cpát horem dolem, protože podobné akce jsou podle mého jenom o tom, aby si někdo pouze namastil kapsu nebo ego

Včera jsem byl na návštěvě. Ve Zvonale (modří už vědí) a byl jsem rád, že nejezdím, neboť akce v centru měnila jízdní řády a chování lidí. Že jedu úplně opačným směrem, mě proto naplňovalo optimismem pro hezký den.

Nicméně už ve metru jsem se potkal se čtveřicí dívek, tak na hranici zákonné dospělosti, mávající bduhovými vlaječkami a samy ozdobenými třpytkami na obličeji. Na Rajské zahradě metro opustí tmavé tunely a přijde na svět.

"Ty píčo," řekla jedna holka. "Prší, to bych si ji vyškubla!"

Frontální porucha byla to poslední, co mě v té chvíli zajímalo.

"Jsme tam měly zůstat," řekla jiná třpytka.

"Bych se pochcala!"

Bylo dost možná, že děvčata byla někde jinde, než jsem si myslel. Třeba na nějaké párty pro přátele inkontinence.

Děvčata vystoupila na Černém Mostě a odešla do deště. Já jel na návštěvu.

Netřeba popisovat, co se na ní dělo – ostatně další díl Svozilových bude brzy následovat. Pouze v reklamní větě odhalím, že jsem pochopil význam spojení: "Řízený chaos" plus jsem při jedné příležitosti slyšel z lidských úst tón, který by dozajista překvapil absolventy konzervatoře nebo pyrotechniky.

Domů jsem se vracel k večeru obdarován zážitky a dárkem. Byla ta hračka v podobě mluvícího prasete, vlastně svině, která na sobě nosila barevné šatečky a dala se aktivovat spínačem pod ocáskem.

Dárkyně, jedenáctiletá dívka, mi oznámila, že si mám s tím ocáskem hrát.

Domů jsem cestoval vlakem, který byl na sobotní čas docela slušně obsazen. Cesta mi měla zabrat sotva dvacet minut a dle předpokladů o klidném cestování Českých drah se mi nemělo nic stát.

Stalo.

Začalo to tím, že se mi v batohu aktivovalo prase.

"Ahoj, jmenuju se Sissy a jednou chci být princeznou," řeklo.

Starší pán naproti zvednul obočí od časopisu a přejel mě pohledem skeneru.

Uvědomil jsem si, že člověk, který hračku vymyslel, nikdy nezkoumal pornografii – jinak by mu nemohl dát jméno Sissy. Nebo ho zkoumal dobře, a proto mu to jméno dal.

"Vezmu si za manžela prince!" řekla svině.

Podívali se na mě další přítomní. V tu chvíli jsem nevěděl, proč všichni pohledem končí na mém hrudníku.

A svině: "Můžu si vzít nové oblečení na oslavu?"

Rozepnul jsem batoh a zahrabal.

"Chrocht chrocht, to je super," řekla svině.

V té chvíli se objevil průvodčí a usmál se na mě. Dával jsem mu třicet korun, což na jízdné mezi Klánovicemi a Libní stačí. Vytiskl jízdenku a řekl:

"Ještě korunečku zpátky."

"To je dobrý!", řeknu já.

"No, jak myslíte," a rozzářil se.

Pak se na mě podíval svalnatější čtyřicátník. Zvláštním pohledem. Něco mezi dvěma pro mě ne příliš dobrými eventualitami: Buď mi chce dát do držky, nebo mě někam pozvat.

Naštěstí se už vlak blížil k Libni a já oboje odmítl.

Až když jsem vystupoval, pochopil jsem, co na mém hrudníku všichni mají. Vzpomněl jsem si, že na návštěvě holka blbla se samolepkami a mně jedna zůstala na tričku. Byl na ní poník s velkýma očima, barevná duha a pod ním jméno: Martinka.

A co, řekl jsem si a nálepku jsem si tam nechal. Každý stejně nějakou máme. Možná proto, abychom taky občas mohli být na něco pride.