Jak si (někteří) mladí představují válku

Včera byl pátek, a pátek je společně se sobotou rušný na večerní a noční tramvajové přesuny odkudkoli kamkoli (do hospody), a potom domů. A přirozeně při nich ledacos uslyšíte.

Zvlášť když jsou tři, mají trochu naváto, každý z nich klepe do mobilu jako by hrál na klavír sonátu, a do toho jsou strašně chytří, až jim z toho patří svět.

První: "Já bych se toho nebál. Islám. Islám. Co to je? Hoďte na ně atomovku a je po píči."

Druhý: "Rotačňák, hý hý," (to byl smích.) "A prostě to do nich našít, ratatatatatatata, hý hý!"

Třetí: "Zkurvená politika. Já bych tam vlítnul, by čuměli, piča."

Druhý: "Na zádech plamenomet a hůůůůůůůůůů, hý hý!"

První: "Deset deka bum do držky. Piča. Merklová. Vole."

Druhý: "Brokovnici, cak cak, bum, cak cak, bum, cak cak, bum, hý hý!"

Třetí: "Srát na to. Srát na to. My jim ukážem!"

Netřeba psát dál ve stylu rozhlasové hry. Poznamenávám puritány, že jsem v některých jejich výrazech dost ubral, neboť něco šlo zveřejnit těžko, něco vůbec, a něčemu jsem nerozuměl vůbec. Je vidět, že jsem z večírků a tahů už vyrostl a jsem celkem rád, když se dostanu do postele v rozumnou hodinu, a posléze usnu – ano, někdy jsem tak vyčerpaný, že paradoxně nemůžu zabrat.

Ale k těm chlapcům. Nebo mladým mužům. Člověk se v tom dneska blbě vyzná. Já v jejich věku asi mužem byl. Měl jsem po vojně a pracoval – u nich těžko říct. Někdy mám pocit, že dnešní doba mezi patnácti a dvaceti nezná rozdíl – ani ve vyjadřování, módě, způsobech, výrazech, chování. Samozřejmě je to všechno kus od kusu, a doufám, že "nezná rozdíl" nelze použít jako měřítko.

Třebaže měli tvrdé řeči, na ostré hochy nevypadali. Skoro mi jich bylo líto – a to z toho pohledu, že já jsem tlustý, a oni tak hubení, jako by jim doma nedali najíst. Upnuté džínsy jim formovaly hubené nohy a zadky, a ruce, co držely mobily, postrádaly svalovinu. Vypadali vlastně jako reklama na další sérii The Walking Dead, kde už bude jedno, kdo je naživu a kdo zombie.

Tvrdé řeči vedly Malostranské až na Strossmayerovo náměstí. Válečné řeči. Skoro bych řekl, velitelské řeči, generálské – takové jako se vedou ve chvíli, kdy máte stonásobnou přesilu a hodláte zašlápnout hmyz. Alkohol na posílenou přidávala na hlasitosti, a tak jsem si to vyslechl všechno, jak se nemusím ničeho obávat, poněvadž pokud máme tyhle hochy na stráži, jsme v pohodě před jakýmkoli nebezpečím.

Akorát mě přepadala neblahá představa, že oni znají válku spíš z videoher, nežli ze slov pamětníků, dokumentů, případně filmů, které se nemusí stydět za nálepku autentické, a jsou pravým opakem hrdinských opusů jednoho hrdiny proti všem – bim bim bim, všichni jste mrtví, polib mě bejby, mlask.

Ona to ani nebyla neblahá představa, jako spíš jistota, když odcházeli a já pochopil, že dle jejich vidění světa je válka docela legrační věc, kde běháte, střílíte a zabíjíte, občas si někoho znásilníte, a když je vám blbě nebo jste střelenej, jdete na marodku a všechno je pak oukej.

Já nevím, jestli bude nějaká válka. Zatím situace spěje spíš ke konfliktům, které se nejspíš v ozbrojené přelijí, ale jestli to bude válka to nevím. Jak jsem psal včera: rozhodovat bude politika a rétorika než rakety a další munice.

Jedno však vím jistě. Kdyby byla, nechtělo by se mi do ní. Nechtělo. Opravdu ne. Víte, ona ta vřava vypadá trochu jinak než na monitoru s krásným zvukem ve sluchátkách – zvláště když jste skrčení v bahně, ruce máte na břiše, skrze ně protýká podivně tmavá krev, v puse cítíte něco lepkavého a kyselého, něco, co za moment před sebe hodíte a kus vám toho zbyde na bradě, škubete nohama a nejspíš voláte mámu – protože volat někoho jinýho vám připadá jako nesmysl, máma vždycky přišla, když vám bylo nejhůř…

Jenže nikde ji nevidíte. Vedle vás leží jinej chlap. Matně si ho pamatujete ze cvičáku. Mluvil o tom, že má manželku a až skončí válka, napíše básnickou sbírku úplně nové poezie. Už nenapíše. S otevřenou pusou kouká strnulým pohledem do bahna a to se mu cpe do pusy, jako by ho ládovalo, ze zad mu skrze jakoby rozkvetlou látku uniformy koukají střepy, nebo je to snad kus páteře, kdo ví. Dalšího ani nepoznáváte, protože mu z obličeje zbyla díra podobno tomu, jako by mu obličej někdo vytrhl, černá díra a kolem zbytky lebky jako vydlabaný meloun…

Velmi, velmi prostorový zvuk pokračuje a vám se chce na záchod. Máte ten pocit, akorát netušíte a necítíte, že k pomočení a defekaci došlo. Vidíte mnoho a mnohé, akorát koho nevidíte, jsou ti podobní, co mluví tak vzletně a statečně o válce, ti mladí, matně si na ně vzpomenete, že jste je potkali, když jste vedli jiný život. Kde jsou? Už tehdy jste věděli, že podobní do válek nemusí. Buď jim to tatínkové a maminky uměli zařídit, a pokud ne, uměli si to zařídit tak, aby teď seděli někde v teple v týlu a leštili někomu hvězdy a zadek. Po válce (jestli skončí) budou vyprávět hrdinné historky z bojů a útoků, při nichž pokaždé běželi jako první.

Už víte, že bude konec. Začíná vám být všechno jedno a bolest v břiše, jako by ztratila na síle a stala se tupou a prázdnou, skoro jako by to vzdala. Prsty, které nezdobí krev, jsou až nepřirozeně bílé a celé se děsivě kroutí do stran, jako by chtěly dovnitř, do těla, a všechno z něj vytrhnout. Sliny, krev a žluč na bradě se mísí se špínou a rychle na kůži tuhnou, máte bradu pomalovanou jako indián. Všechno kolem utichá. Do očí vám padá písek a cákance bahna, ale vy je už nezavřete.

Tohle je válka – a do takové se mi nechce.

Ovšem moje "nechce" nijak nesouvisí se slovem "muset".

Pravděpodobně ve chvíli, kdy já onomu slovu muset propadnu a půjdu, ti mladí si pořád ještě budou říkat, že ten odchod tak nutný není. On to přece někdo jiný vyřeší.

Hý hý…

Nevím proč, nepřipadám si kdovíjak starý, ale těm mladejm prostě nerozumím. Mám pocit, jako by ode mě nebyli pouhých dvacet let, ale celé generace, a navíc z úplně jiného vesmíru.