Jak mě míjelo Sto let republiky

Ne že bych byl "anarchista", který by schválně ignoroval některé svátky – ne že by chtěl nebo to dělal z přesvědčení, dělá to proto, že je to IN a je to póza.

Ani nepatřím mezi ty, co si myslí, že slavit výročí něčeho, co léta neexistuje, je pošetilé – ačkoli je to vskutku zvláštní. Je to jako by Francouzi slavili namísto Velké revoluce narození Ludvíka XVI. Případně bychom my začali slavit zrod Rakouska-Uherska.

Výročí mě míjelo proto, že jsem byl ve sváteční víkend v práci a (jak jsem napsal v sobotním blogu) rozdával kolem sebe lásku a pochopení, a samozřejmě i toleranci. Oslavoval jsem prací a vozil po různých akcích TY, kteří prací neslavili, a jenom slavili. Bohužel ne všichni byli tolerantní a rozdávali lásku.

Že lidé při nástupu nevědí o existenci jiných dveří než prvních, jsem si už zvykl. Ostatní dveře jsou pro cestující mýtus a někteří věří, že jsou o nich zmínky ve složkách aktů X. Přirozeně poté vznikají ve voze hluchá místa, poněvadž nastupující se posunou do vozu maximálně čtyři metry a dál neudělají krok. Bojí se, že nevystoupí – další dveře přeci neexistují, protože Mulderovi a Scully se věřit nedá.

Další poznatek ze svátečních dnů je, že pořádat cokoli s pódiem v blízkosti kolejí není nejlepší nápad – viz. Náměstí Republiky a veselý pořad s písničkami. Organizátor zřejmě počítá s ohleduplností lidí a nízkým počtem potencionálních sebevrahů, kteří by rádi navštívil třiadvacet tunový podvozek tramvajové soupravy. Ti druzí nedorazili, ti první na ohleduplnost kašlali.

"Co zvoníš, krávo?" zeptal se mě nahlas jakýsi muž středního věku stojící přesně uprostřed kolejí a sledující veselý program na pódiu. "To nevidíš, že tady stojim!"

Jsem prostě kráva, která potřebuje k jízdě koleje. Nutno poznamenat, že koleje nebyly přes dav vidět.

(Koleje jsou taky mýtus. Zvláště když hraje veselá písnička a všichni se houpají do rytmu oslav.)

Na Letné bylo živo kvůli výstavě vojenské techniky. Každý to chtěl vidět. I malá miminka v kočárcích, jichž jsem vozil požehnaně. Chápu, že i moderní maminka chce vidět pořádný dělo, ale podle mě miminku by prospěla vycházka někam jinam (jízda pěkně po svých kolech, ne po mých, protože kočárky mi maminky skládaly na plošině do architektonicky zajímavých mohyl). Co z toho to dítě má? Tank – a dítě ho vidí jako slona říznutého žirafou kakající čokoládu.

Přehlídku jsem naštěstí řešit nemusel. Sice jsem v sobotu jednou skončil na Dlabačově, ale musím uznat, že uzavírka byla přísná a policii (vojenskou i tu normální) chválím – neutekla ani myš a i já, když jsme tam ještě projížděl, jsem byl sjížděn přísným pohledem. Auta neměla šanci a řidiče otáčeli, třebaže se snažili situaci ukecat. Příslušníci však byli přísní, že jsme to sám málem na Lotyšký otočil zpátky na Podbabu.

Co si člověk neudělá sám, tak to nemá, a proto bych rád poděkoval všem, co o svátečním víkendu pracovali. Nejen tramvajáci, třebaže pro ně byl tento víkend generální zkouškou na vánoční šílenství, o němž jsme se s kolegy dohodli, že svůj zárodek již mělo před týdnem v pondělí. Teď už to bude jenom horší. Dřív alespoň lidi počkali do Dušiček, letos se začalo dřív. Start oznámila první vánoční reklama v TV – a udělal ji jistý mimozemšťan, jehož tvůrce nemůže v noci v klidu spát.

Takže ještě jednou všem díky a hurá na další svátky – ten následující bude klidnější, poněvadž nemá u nás takovou tradici, což je škoda. Halloween je bezva, a to mám rád všechny jeho podoby. Nejvíc asi irskou a mexickou.

No a pak už bude svátek každý den. Nákupní předvánoční horečka je tím nejuznávanějším svátkem, jakou Češi (a nejen oni) uznávají se vším všudy a slaví je jako o život.

A my Vás k nim zase dovezeme.