Jak jsme si v Hloubětíně neosvojili dítě

Nejspíš jste to včera četli,  jakási matka se víc nabumbala, a zapomněla dítě v tramvaji, i s kočárkem. Díky pohotovosti tramvajáka a složek se matku podařilo najít, a nejspíš i zařídit, aby se dítě dostalo někam jinam.

A mě tak napadalo, jaký by to bylo, kdybych to dítě našel já (ani nevím, jestli to byl chlapeček nebo holčička), odjezdil s ním šichtu a večer ho přinesl do výpravny, kde by seděl Skoro svatej a dal mu ho do náručí a odevzdal mu Nálezní lístek – protože všechno, co se najde se musí evidovat, a na lístku by stálo, Popis nálezu: Lidský tvor nevelkého vzrůstu.

A Skoro svatej by koukal a dítě by koukalo, a výpravčí by nevěděl co by, a dítě se na něj usmálo a řeklo by: "Má-ma!"

A v tý chvíli by výpravčí zjihnul a věděl by, že to není jen tak takový dítě ve vozovně, a hned by ho měl rád a hned by ho měl rád každej, kdo by se na něj jen kouknul, a jak by ho všichni měli rádi, zůstal by s námi ve vozovně a my bychom ho vychovávali.

Dali bychom mu nějaký jméno, třeba Tyristor nebo KT8D5 a zjemňovali to na Kátéčko a večer mu zpívali:

Máš mé Kátečko dávno spát, vždyť provoz denní končí – zítra budem si zas s kaštany hrát, uvnitř, z boku, zvenčí – já vím, že chceš víc, že chceš jezdit dál, ale teď musíš spát a sen nech si zdát – že mám tě Kátečko stále rád, a budem si přát, my budem si přát – Ať přijdou dny zítřejší – ty zase budeš chytřejší – jsi jen ten náš nejlepší – jsi naše DéPé.

A dítě by rostlo jako takovej Tarzan, a hrálo si ve všech konečných a smyčkách, ne dvoře vozovny si čistilo koleje a každá tramvaj by byla jeho kamarád a měla jméno – a v depu by to byla samá Anežka a Toník a Bětka a Jiříček.  A jak by byl na konci dne jako čuně, zavřeli bychom ho s tramvají do myčáku, a to se spolehněte, že by byl vypucovaný jako andílek.

A o vánocích. Strejdové a tety by mu dali dárků no habaděj, dostal by sadu univerzálních kliček, tramvajáckou uniformu na míru i s botičkama, sáňky ve tvaru tramvaje 15-T, a úplně novou výhybkovou tyč, lesklou a čistou, a hned by plný radosti běžel přehazovat na dvůr výhybky.

Do školy by chodil. Do naší. Pěkně na Pankrác do školy DP-ED, a učil by se předpisy, a linkový vedení a věděl by, co každá tramvaj kamarádka má ráda a co ne, a věděl by, co jí bolí, a jak bolí, když jí to bolí.

A bylo by mu dvanáct a byl by to tramvaják, a už by řídil. To se ví, že ne s lidma, to až o tři roky později, až by mu bylo patnáct, a dostal by výjimku a vyjel na trať a na lidi by se usmíval, a byl by tak citlivý, že by věděl, co jakýho kaštana zrovna trápí nebo že má radost, a podle toho by se usmíval moc nebo míň, protože ti co se zlobí nebo mají nějakou bolest, takoví si zasluhují úsměvu strašně moc.

Byl by jako my, my jeho strejdové a tetičky.

No tedy ne přímo jako my všichni, ale byl by jako my, co se o to snažíme takoví být.