Jak jsem si neudělal selfie s panem Boháčkem

Pan Boháček je pro někoho pojem – pro někoho ne. Určité kvality se tomuto člověku nedají upřít, třebaže právě o nich se vedou mezi lidmi někdy i spory.

"To je prostě Boháčkovina!" prohlásí čas od času můj kamarád básník Petr Švarc, když si čte veršíky nových autorů, a já vlastně do dneška nevím, jestli je to jako že špatně nebo dobře. Nebo řekne: "No to víš, pane Boháček!" a v téhle prosté větě (a v tom, jak byla vyslovena) můžete hledat cokoliv, údiv, obdiv, výtku, zhroucení, nevěřícné kroucení hlavou (a to všechno v jak dobrém tak i zlém). Prostě pan Boháček je pro mnohé pojem se vším všudy.

I pro mě. I když jsme se trochu ze začátku hádali o drobné záležitosti, jako třeba otázek nelegálního stahování filmů nebo přístupu kdo ví už k čemu, postupem jako bych uzrál a pan Boháček se pro mě stával něčím víc. Není to přímo láska. To si nemyslete, tak romantický nikdy nebudu, ale pan Boháček je prostě blog a fotografie a text a text a fotografie jsou zase blog a Boháček.

Taky mi Peťa záviděl (v dobrém i ve zlém, vyberte si), že pana Boháčka uvidím na předávání ocenění finálové desítky za Letní povídku, ačkoli mně osobně jeho loňská nepřítomnost dala velký vztyčený ukazovák, že možná ne. Přesto jsem doufal a Petrovi slíbil, že si vezmu foťák a udělám pro něj s panem Boháčkem pořád tolik oblíbené (plus i mínus, jako obvykle) selfie.

Už teď je jasné, že se nic takového nekonalo. Pan Boháček se omluvil a nedorazil. "No to víš, pan Boháček," jako by odněkud zazněl Petrův hlas. Nicméně pan B. tam s námi byl a nálada se v nesla jeho melodii pohledu na svět – trochu podivné, někdy kýčovité, někdy surrealistické. Tedy, nevím, jestli se tam taková nálada nesla celou dobu, ale když jsem vycházel z budovy, tak určitě.

Vycházel jsem s panem Matonohou a jeho půvabnou manželkou a dítkem, a hned proti nám tancovalo obří žluté kuře s červenobílým kruhem kolem pasu, nad sebou balonky a právě dostávalo objetí od dětí kolem.

A na ploše nedaleko něj jsme náhodou na betonu našli malého ptáčka. Mládě. Jestli vypadlo z hnízda, nevím, všude byl samý beton a sklo, ale hádám, že se asi od zahraničních turistů jen tak neoddělilo. Po krátkém boji jsme ho přenesli na vyvýšené místo, nejspíš část ventilace, aby ho někdo na ploše nesejmul a aby tam čekal na mámu (nebo na policii). A ptáček místo poděkování, civěl na kuře a na balonky.

Prostě Boháčkovina. Do posledního písmene pravda.

PS: Nakonec jsem si udělal selfie s výpravčím Alešem, sice to není Boháček, ale taky je to fajn kluk.