Jak jsem na facebooku zvířil bahno vzpomínek

Jak jsem slíbil včera, nenechám se zbabělými teroristy zastrašit a ovlivňovat - a zastrašením i myslím, že bych o nich pořád psal. Vracím se do normálního života (i když normální už není) a do normálního psaní.

Ne všechno je na sociálních sítích špatně. Sice nemají čisté svědomí (třeba tím, že Exka si se mnou poslední půlrok společného žití nepovídala, byť byla ve stejné místnosti, ale psala statusy a komenty), ale něco se jim i povede.

Jako třeba nedávno – možná jste taky dostali nominaci od přátel, abyste během pěti dnů zveřejňovali svoje fotky starší deseti let a více a ukázali tak, jací jste kdysi byli, či spíše, jak jste vypadali. Byla to docela sranda koukat do tváří, co si mysleli, jak změní svět, nebo naopak nezmění, a vědět, že za několik let z nich vyroste něco, co dobře znáte, nebo naopak neznáte.

Pro někoho jenom fotky, pro někoho skutečně rozvíření bahna v čistém říčním korytě s křišťálově čistou vodou, která najednou zase tak čistá nebyla.

A já jsem si řekl, proč bych na blogu těch pět dnů nezaznamenal s fotkami i s doprovodným textem, a ještě k němu cosi dopsal. Jen upozorňuji, že první fotografii jsem zcenzuroval sám. Přeci jenom lidé chodí po světě všelijací a není potřeba někomu tvořit noční můry, či nutkání.

Den první a text z fb:

Jsem si říkal, kterou "děvku" napadne mě nominovat na ty mladistvé zlé fotky a on to Vladimir Zetek - no nevadí, takže první z pěti, a půjdeme na to pěkně zostra, aby bylo vidět, že už nic neskrývám, a aby oko pedofilovo si přišlo na své.

Jsou mi tam tak dva tři a jdu do světa, a za léta se nic nezměnilo, protože holej zadek mám pořád. To je žížalka co, no nedivte se, že jsem se taky prvních patnáct minut po porodu jmenoval Jana - protože v porodnici vypnuli proud a mně sáhli místo do rozkroku do podpaždí.

No nic, nominaci má Petr Švarc (chtěl jsem Solicha, ale toho si podá manželka) - prostě Peťo, pokud máš náladu, dej v následujících dnech pět fotek z mládí, starší deset patnáct a víc let, pokud ne, taky se prd stane, ale je to sranda, tak uvidíš. A taky do toho někoho namoč.

(Byl jsem dítě a nic se tak kolem mě nedělo. Myslím si, že pokud si dítě pamatuje jenom to pěkný, mělo dětství spokojený. Pravda, mám v hradu paměti několik zákoutí, kam se vydávám dost nerad, ale možná jsou tam proto, abych si pamatoval, že ne všechno může jít jako na drátkách a někdy je potřeba k životu trochu pokory.)

Den druhý a text z FB:

Druhá z pěti – je mi tak šestnáct a jsem oblečenej a jsou vánoce. Americký úsměv mám proto, že vím, co jsem dostal za knihu, akorát si teď už nepamatuju jakou. A víte, jak jsem trefil dobu, podle první bonusový školní fotky vedle – mám podobný vlasy, takže je mi šestnáct.

Ale ta bonusová fotka mě vede k tomu, abyste si všimli pana Solicha vedle – čímž se dostáváme k druhé bonusové fotce. Zatímco já jsem se za další rok úspěšně stylizoval do válečné podoby G.I. Joea, Solich vedle nic. A tak mě napadá rovnice. Jsou na světě jenom dvě jistoty: Smrt a Solichův svetr.

Jelikož při poslední fotce došlo k tiskové chybě, paní Lucie Solichová si Marka nepodá, nýbrž poddá, mohu Vám oznámit, dámy a pánové, že nominaci získává Marek Solich. Tak Marečku zpátky do svetříčku.

(Školní léta na střední. Odehrávaly se v době, kdy v TV běželo Beverly Hills 90210 – a dokonce jsme maturovali ve stejném roce jako hlavní představitelé /tedy v roce, kdy u nás ony epizody vysílaly/. Když nechám na sebe spolužáky vzpomínat, třeba na fb, říkám, že jsem ten, co chodil s Nekvapilovou a po škole běhal s kamerou – a to mluvím o době, kdy mobily dudaly v zavinovačce a mít kameru znamenalo kupovat do ní VHS kazety, nosit hromadu akumulátorů, a doma stříhat za pomoci dvou videí.

Vlastně díky kameře se to trochu na střední se mnou zvrtlo. Jeli jsme na hory, já jako kameraman, a bohužel hned úvodní večírek se rozjel tak bujaře, že jsem kameru předal asistentovi a opil se na baru s Marií Havlovou. To by nebylo nic tak špatného, kdyby se neukázal asistent jako Jidáš a nenatočil i opilé profesory. Samozřejmě se o tom později doslechla i školní ředitelská honorace a vina padla na mě. A já měl na rozhodnutí dvě eventuality: Buď nepůjdu na maturiťák, nebo neodmaturuju. Ha, jednoduchá volba. Takže vlastně jsem nešerpovaný maturant a na fotkách ze Žofína chybím – ačkoli jsem tam nakonec byl. Kdo by taky pořizoval záznam?

Díky tomu, že jsem nešel na ples, jsem byl pro spolužáky najednou takový divný pavouk. Já jim o výběru neříkal. Proč taky? Co by s tím udělali. Nic. Tak jsem nad tím mávnul rukou a skoro dvacet let až do teďka o tom nemluvil.)

Den třetí:

Třetí - a zase s bonusem, aby bylo vidět, že proud času se valí korytem a tříští se o kameny a okraje, a někdy ty kapičky času vyskočí tak vysoko, že dopadnou na trávu a třeba dají vláhu květině nebo malému zvířátku - buď jak buď, v té chvíli se kousek času utrhne proudu a v jiné podobě se vydá odlišnou cestou.

Já a maminka, podívejte se na ty lacláče, to jsem ale frajer, a ta módní kostka. Bejt džínový, vypadám jako krteček, co ke kalhotkám přišel. V současnosti jsme spíš obraz nové doby, krteček, co o kalhoty přišel. No nevadí.

Na druhé fotce nemám kalhoty, ale bermudy, a ledvinku s Batmanem - po vzoru kostýmu z filmu Batman a Robin mám jak vidno i pěkně naběhlé bradavky - asi byla zima a já blbec se producíroval jen tak nalehko.

Na té první jsou mi tak dva tři, na té druhé čtrnáct. Ty vole, já byl hubenej, no je potřeba na tom zapracovat, ale nepůjde to lehko a nebude to zadarmo.

A nominace. Tak kdo by mě tak zajímal? Áááá, tenhle chlapec, víte on je takovej divnej přítel na FB, mám ho tady, ale neozve se, pořád si stěžuje na nedostatek času, rodinu, znáte to, takovej divnej pavouk, poslední dobou - ale nevadí, takže stylově:

"Ve jménu bohů dávných zemí, ve jménu sil nebeských, a sil za nimi, které nikdy neviděly naši zem, ve jménu knih a jejich autorů, ve jménu slov a vět a odstavců, ve jménu Múzy ve všech jejích podobách - nominaci získává kolega na papíře a v boji s literou Pavel Patěk.

(Mluvit o rodičích je vždycky zvláštní. Jako by mluvení o nich bylo na miskách vah. Na jedné je to, že ti dali život, na druhé, že ty sis ho představoval jinak, a oni to nevěděli.

Říká se, že člověk, zapochybuje v životě třikrát. Nejprve o rodičích, pak o dětech, a nakonec o sobě. Můj vztah k rodičům poznamenaly dvě věci. Pohled na svět, do něhož patřily moje sny a tužby, a později moje manželství. Netvrdím, že to byla vina pouze Exky, že jsem se s nimi po sedm let nebavil, i ve mně toho bylo dost, a nemyslím si, že bych byl jenom spravedlivý. Těch sedm let je ale škoda. Mohl jsem je ve vztahu s rodiči využít jinak – a ani nevíte, jak mě to pořád trápí. Ale třeba mám milosrdný čas ještě na své straně a ještě se mnohé může změnit. Já v to alespoň doufám.)

Den čtvrtý:

Čtvrtý den – osudový, alespoň se to říká. Kdo mě zná z poslední doby, ví, že rozhodně nemám podváhu, a jak mi řekl pořad Restart života, důvody bych měl hledat v dětství. Bingo. Takže to mám.

Zatímco na první fotografii jenom tak rozkošně papám, asi svačinka, na druhé fotografii je vidět ten životní moment, kdy jsem objevil další jídlo mezi hlavními chody a svačinami. Už se od něj nedokážu oprostit ani při focení – což se mi do té doby povedlo, i když jsem ochutnával cokoli a pořád.

Říkáte si, že třetí fotografie mezi tyhle nepatří. Co má společného s jídlem. Vždyť tam se svým bráchou jen hladím kočku. Ano, může se to tak zdát, ale jak jsem řekl, ochutnával jsem cokoli a pořád. Další fotku vám z toho dne nemohu ukázat, i když prý existuje někde v nějakém institutu pro duševní poruchy. Několik lidí jí vidělo a už prý nikdy nespali v klidu – prý ze snů opakovali: "Nech ji, nech ji, co ti udělala, ne oko ne!"

Ale nebudeme to hrotit, a čeká nás předposlední nominace. Pražáci zklamali, stejně jako drsní seveřani – no třeba budeme mít na východě víc odvážných duší. Nominaci má Marie Ryl - fotek hezkých holek není nikdy dost.

(Potíže s váhou mám dlouho, a co mi utekla Exka, je to horší. Je v tom kus něčeho nespravedlivého. Zatímco jiní při stresu hubnou, já jsem se vydal opačnou cestou. Přišly chvíle, kdy jsem prostě nemohl a tu nemohoucnost léčil jídlem. A hodně. Díky tomu jsem zjistil, že řízek ve tři ráno chutná stejně dobře jako kdykoli jindy.

Matrix dieta, o níž jsem psal, moc nefunguje. Pořád to jídlo vidím, i když ne tolik. Možná přejdu na dietu podle jiného filmu, taky s Keanu Reevesem, Constantine dietu. Všude jsou démoni, zvláště v jídle a je potřeba je vyhnat, očistit se – a tím se nemyslí, že je mám hned sežrat.

U mě je to boj na dlouho, to vím, a osud mi není nakloněn, abych na jídlo nemyslel, a třeba se věnoval myšlenkami něčemu jinému. Taky škoda.)

Den poslední:

Poslední, pátý den. Pro někoho tahle akce s fotkami z dětství a mládí mohla být jen další "prča", a asi to taky prča má být. Kouknout se na starý fotky, napsat několik komentářů, udělat další oprátky mluvnici – prostě další den na sociální síti.

A já vám povím, že pro mě to bylo trošku jiný. Koukal jsem se na fotky, na některé po mnoha letech, skenoval je, a neuvědomil jsem si jenom, že čas běží, ale že možná běží trochu jinudy, než by běžet měl. Některé věci v mé paměti byly obrazy dávno minulých dob oprášeny a dolehly na ně sluneční paprsky a znovu se mi ukázaly. Nemyslím jenom v tom dobrém a veselém, kdy se nad některými situacemi musím nostalgicky smát. Některé obrazy docela bolely. Ne ty snímky, spíš co se dělo kolem nich po proudu času.

Tahle výzva ukázat se v minulém světě pro mě byla zabořením klacku do průzračné vody a náhlé zvíření bahna na dně. Bude trvat, než se zase usadí a voda bude čistá. A má být opravdu čistá? Nebyla ta čistota pro mě samotného pouhým klamem, obrazem, který jsem si vysnil, protože takový by měl být? Je to možné.

Dnešní fotky jsou o cestě, jak se z malého kovboje stal mladík (s melounem) a z něj ten, koho vidíte dneska. Ne všechno bylo na té cestě správně.

Je však čas ohlásit poslední nominaci, a tím ukončit pomyslný kruh – nejenom lidí a přátel. Musí se uzavřít víc věcí. Proto nominuji osobu, které jsme už blízko. Tak blízko, že ji skoro vidím. V noci by se už měla budit rozčilením a cítit na zátylku můj dech. Jsem jako prodlužující se stín, stín dlouhý i v pravé poledne, kdy je slunce nejvýš. Jsem tak blízko, že se skoro můžu dotknout. Jako jejího jména. Nominována je Helen Hewlit.

(Tady už nemám komentář – a to je škoda úplně nejvíc.)